Vesnická zabijačka na Drahanské vrchovině

Moc hezký příběh. Moji rodiče nezabíjeli, ale manželovi ano a několik let každoročně jsem díky manželovi mohla být u toho. Jen k míchání krve by mně nikdo nedostal ani heverem. Většinou jsem na zabíječce jakožto vyučená kuchařka byla v kuchyni a vařila, či pekla maso - zkrátka co bylo potřeba. Když se plnily jitrnice a jelita, pomáhala jsem špejlovat. Žádná zabíječka se neobešla bez slivovice - i to byla moje funkce občas nalít po kalíšku. Bývalo veselo a moc ráda na to vzpomínám.

Pěkně jste mě vtáhla do děje a připomněla mi tak dvě zabijačky u přátel, při kterých jsem pomáhala. I když je to hodně dávno, ještě dnes cítím, jak mi v mrazu mrzly ruce, jak chutnala teplá krev i obyčejný rum a domácí slivovice, přestože jinak jsem tvrdý alkohol vůbec nepila, i jak jsem byla pyšná na to, že mě pochválil řezník za špejlování.

Maruško, krásný, poutavý článek, skrze něj ke mně dolehla vůně ovaru, jitrniček, jelítek, smažené cibulky. Zkrátka neopakovatelné kouzlo zabíjaček. Nebyla jsem na moc zabíjačkách, ale ty, na kterých jsem byla stály za to. Ráda na ty časy vzpomínám, jednou, ještě jako malé děcko u tety honili dospěláci půl hodiny prase po návsi, dnes na to vzpomínám s úsměvem, tehdá to moc sranda nebyla, mělo asi 240 kg a cítilo svůj konec a bylo dosti rozlícené. Doufám, že jste si to náležitě užili a tak to má být....

Krásný venkovský příběh obohacený o hanácké nářečí.

Když mi bylo asi 16 let, byla jsem pozvána k přátelům do vesničky u Příbrami na zabijačku. Nelákala mě ani tak akce sama, jako možnost být s nimi. Opatrně a ze zdvořilosti jsem pojedla trochu třaslavého ovaru a dávala přednost figurkám domácí čokolády. Z dlouhé chodbičky jsem na sníh už nestačila doběhnout ... :-)

Z toho nepovedeného zabíjení prasete se mi udělalo špatně. Nemohla bych ochutnat ani kousek.

Hezký článek o rituálech, které by měly být zaznamenány. A také o rodinné a sousedské pospolitosti. Já jsem byla na zabijačce jednou a už nikdy více.