Vážení přátelé, nebudete mi to věřit, ale já pořád někam spěchám. Moje profese mě neustále honí po světě. Nemám vlastně vůbec delší chvíli klidu. Život koncertního klavíristy není žádná legrace. A přitom stačilo tak málo a skončil jsem u krav. Doslova.
Prožil jsem neradostné dětství venkovského, zemědělského děcka. Brzy ráno vstávat, pomoci s krmením, pak honem běžet do školy. Sedával jsem sám v úplně poslední lavici. Páchnul jsem naším hospodářstvím natolik, že jsme často i v zimě museli mít ve škole kvůli tomu otevřená okna a učili se v kabátech.
Po škole jsem rychle spěchal domů. A tam znovu jeden a ten samý kolotoč. Nakrmit prase, zkontrolovat krávy na pastvě, no, řeknu vám, neradostné dětství.
A večer dojení. Z toho jsem měl pokaždé obavu. Ještě že jsem si oblíbil jednu krávu. A myslím, že ani já jsem jí nebyl lhostejný. Když jsem ji dojil, tak se na mne neustále otáčela, mrkala na mne a plácala mě láskyplně ocasem po hlavě. Jen škoda, že krávy jsou vegetariánky a nedělají tak pěkné šišky jako psi. Bohužel, zvednou ocas a prsk, vyletí z nich něco nechutného a rozplácne se to na zemi. Jednou si to ta moje oblíbenkyně špatně spočítala a přišlo to na ni zrovna, když jsem ji dojil. To láskyplné plácání ocasem si ale mohla v té chvíli raději odpustit. Ten ocas totiž zdvihla příliš pozdě. Měl jsem toho plnou pusu. Ale nakonec jsem jí to odpustil. Bylo to přece jen boží hovádko.
Přemýšlel jsem ale, jak tento problém vyřešit. Způsob, který jsem nakonec použil, však nebyl vůbec dobrý.
Přátelé, není pravda, jak o mně ještě dnes někteří zlí jazykové tvrdí, že jsem jí na ocas uvázal cihlu a ona, jak byla v té euforii, sebrala všechny síly a tou cihlou mě vzala přes hlavu, až mě omráčila. Bylo to ve skutečnosti jenom půl cihly a vůbec mě neomráčila, jen mi vyrazila přední zuby. Ale od toho večera jsem ji neměl rád.
Život mě neustále honil sem a tam po našem hospodářství. Až večer jsem měl chvíli klidu. Vylezl jsem si na seník, pustil tranzistorák a ladil hudbu. Nejradši jsem měl klavír. Přímo jsem milovat ten krásný zvuk, který se nesl seníkem, a tak ve mně počal doutnat bláznivý sen. Stanu se klavíristou. A nebudu alespoň smrdět hnojem. To by se na koncertě moc nehodilo.
Mezitím jsem ovšem přemýšlel, jak kravám zpříjemnit jejich trudný a fádní život. Napást se, přežvýkat, vykadit, vydojit. Den, co den. A tak jsem jim donesl do stáje svůj tranzistorák. Přátelé, nevěřili byste, co s takovou krávou udělá píseň. A pak, že jsou to jen hloupá zvířata. Bohužel, doba nebyla zrovna nevhodnější pro pestřejší repertoár. Lidovky, Gott, Vondráčková a budovatelské písně. To bylo vše. Krávy to chvíli snášely, ale když jednou zazněla z rádia Píseň práce, ostentativně zvedly ocasy, podělaly celou stáj a přestaly dávat mléko. A to byl konec mého experimentu. Dostal jsem výprask a musel jsem rodičům slíbit, že nebudu kravám dál pouštět ideově hodnotnou muziku, ale raději klasiku. Nejradši Mozarta, nebo Beethovena.
A tak jsem se paradoxně ocitl blízko svému snu. Přece jen se stanu klavíristou. Do týdne se v naší usedlosti objevil klavír, dovezený otcem na žebřiňáku, do kterého zapřáhl pár našich kravek.
Cvičil jsem, co jsem měl sil. Dokonce jsem na nějaký čas nemusel krmit prasata, poté, co si moje učitelka klavíru stěžovala, že příliš páchnu a že je jí z toho na omdlení.
Za necelý rok jsem byl už schopen zahrát Mozartovu klavírní sonátu č. 16, určenou pro začátečníky. Uprosil jsem rodiče, aby mi přenesli klavír do stáje. Byť měli ještě v živé paměti mé nepodařené experimenty s budovatelskými písněmi, nechali se nakonec přesvědčit.
Dal jsem si skutečně záležet. Při jemném allegru v C-dur krávy zvedly zvědavě hlavy a zaposlouchaly se do melodie, linoucí se stájí. Když jsem uhodil do kláves a zaznělo andante v G-dur, krávy začaly švihat ocasy a to už startovali oba rodiče se džbery a začali dojit. Přátelé, to byla úroda! Veselé rondo na závěr se vrátilo opět k C-dur a ukončilo tento skvělý experiment.
Byl to nepopíratelný úspěch. Od té doby začalo naše hospodářství vzkvétat. Byl jsem zbaven povinností s krmením našeho dobytka a cvičil jsem a cvičil jsem. Za čas se ze mě stal virtuos. A vidíte, všechno jen kvůli té němé tváři. Díky vám za to, naše milé krávy.
To už je ale dávno. Jako známý virtuos nemám nyní chvíli klidu a opět chvátám a létám po různých štacích, tak jak si mě moji posluchači žádají.
Jak sami vidíte, tento dům mého mládí je již zcela prázdný a opuštěný. Moji rodiče už dávno zemřeli a odněkud shůry se dívají, jak naše bývalé kvetoucí hospodářství postupně odnáší čas. Nejsou tu už ani naše milé kravky, které jsou dávno ve zvířecím nebi, zařízení postupně mizelo a celé hospodářství zpustlo. Jen tento klavír jsem zde ponechal jako symbolickou připomínku svého klavírního mládí. A zůstane zde až do mé smrti.
Nuže, přátelé, zaujměte svá místa a vyslechněte si nyní úplně první skladbu, kterou jsem, ještě coby dítko zde zahrál. Kéž vás Mozartova klavírní sonáta č. 16, zahraná po mnoha a mnoha letech, zaujme stejně, jako kdysi naše hudbymilovné, drahé krávy.
