Fronty vymizely z našich životů, po letech nám je připomněl koronavirus

Dobrý den, pamatuji si jak jsem synovci vykládala jak jsme stáli frontu na naše první nové auto. Mototechna zavírala v 18 hodin, to jsem se postavila do fronty j, už bylo přede mnou dost lidí. Stála jsem do 22 hodin. Pak mě vystřídal můj otec, stál do 2 hodin do rána. Ve 2 hodiny ho vystřídal můj manžel a čekal do otevření a koupil auto. Synovec mi nevěřil.

Pane Pepo, nevím jak vy, ale my jsme stáli ve frontách s babičkou denně, a to na základní potraviny jako mléko v umělých pytlíkách a chleba nebo rohlíky. O ovoci jsme si mohli na vesnici jen zdát, na to zase stávala frontu maminka, když šla z práce. Tedy jen tehdy, když nějaké dovezené ovoce bylo právě na trhu. Je mi jen 64, proto si na ten nedostatek ještě pamatuji. Zrovna před Vánoci mi říkala moje sestra ... hele Dančo, pamatuješ se ještě, jak jsme měli pod stromečkem jednu konzervu jahod? A já jsem odpověděla, že si dodnes pamatuji, jaký měla obal. Tak to bylo. A kdo se v životě snaží a pracuje, ten snad dnes nemusí stát frontu u Armády spásy. Jsem zvyklá celý život pracovat, a proto vím, že bez práce nejsou koláče. A taky vím, že nemohu chtít to, na co jsem si nevydělala.

Fronty byly na všechno. Na to se zapomenout nedá...

Nejdelší frontu v životě jsem stála před Mauzoleem V. I. Lenina. V rámci měsíčního studijního pobytu v Moskvě. Vasilij Šukšin napsal povídku Něco modrého s proužkem. Je o tom, jak se lidé staví do fronty a nevědí, na co. Na otázku „Čto dajut?“ – „Co mají?“ dostávají tuto odpověď.

Já bych tu minulost tak trpce neviděl. Lepší bylo stát dříve frontu na banány, než dnes frontu na sociální dávky. Lepší bylo stát dříve frontu na pořadník na auto, než dnes frontu na úřadu práce. Lepší bylo dříve stát frontu na ,,byťáku" s žádostí o přidělení bytu, než dnes stát frontu na nocleh u Armády spásy.

Řekla bych,že s těmi frontami je to skoro stejné,v 70. a 80. letech,jako dnes.Kdysi jsem stála ve frontě na boty a když asi po hodině se dostala dovnitř,tak již v čísle 37,5 ty co jsem chtěla nebyly,tak jsem si koupila nějaké,jen abych tam nestála zcela zbytečně....V Masně byla fronta celkem krátká a rychlá,nějakou flaksu se dalo koupit vždy.Nejhorší to asi bylo v Ovoce-Zelenina,tam šla fronta hrozně pomalu a jednou jsem v takové,když jsem čekala dítě,málem omdlela,asi po půl hodině stání se mi zatmělo před očima,posunovala jsem se okolo stěny a říkala si,jak a co si koupím,když nevidím,a jak to zaplatím - naštěstí se mi těsně než jsem přišla na řadu odetmělo a mohla jsem nakoupit. Jednou jsme taky čekali s manželem ve frontě na šicí stroj,museli jsme do toho obchodu furt chodit se vyptávat,zda jim přišlo "to" zboží,a dočkali jsme se po několika měsících.Šetřili jsme na ten stroj skoro rok,a měli ho až donedávny,kdy se definitivně rozbil...Veritas z NDR. Dnes je zvykem nešetřit,na vše si půjčovat,chce se mít vše hned.Možná v tom šetření a těšení se na věc byla i větší radost a víc si toho člověk vážil.

V článku byla výzva o popsání nějaké historky spojené s frontami. V letech, asi 1974,1975, nebyla cibule. Manžel sestřenice, Vlastik, mi slíbil, že mi cibuli sežene a přiveze - byl řidič u Ovoce a zeleniny. Sehnal, ale udělali jsme dvě chyby. Vlastik dal cibuli do krabice od banánů. Sraz jsme si dali, bylo to v Brně, na Zelném trhu, nahoře na kopečku u Domu potravin. Tam stála fronta žen, které čekaly, až přivezou ovoce a zeleninu. Auto přijelo, zastavilo, řidič Vlastik vystoupil a podával mi tu kabici s nápisem "banana". Ženy se naštvaly, nadávaly nám, Vlastik nadával jim, snažil se je rozehnat slovně i ručně, no a krabice od banánů s cibulemi mu vypadla z rukou a cibule se kutálely Zelným rynkem dolů. Ženy opustily kvapem frontu a začaly honit a sbírat cibule. Ulovily je všechny. Jedna babička ukořistila jednu větší cibuli a volala: Tuto cibuličku vám nevrátím, ta je pod gulášek!

Když jsem chodila do 1. třídy základní školy, tak v sobotu v sedm hodin jsem se musela jít zařadit do fronty k řezníkovi na maso. Matka přichystala snídani, přišla mne vystřídat a já se šla nasnídat a pak do školy. Protože nás bylo pět dětí, tak do fronty na jablka šla matka a za ní já a každá jsme dostaly 1 kg jablek. To stejné s pomeranči a banány. Do první třídy jsem začala chodit v roce 1957. Někdy v roce 1960 jsem v samoobsluze vystála frontu na mléko a dostala jsem jeden litr. Řekla jsem, jak mi bylo nakázáno od rodičů, že je nás pět dětí a potřebujeme 3 l mléka. Prodavačka mi odvětila, že "si vás tatínek neměl tolik nadělat". Vzala jsem ten jeden litr, zaplatila, co to tehdy stálo, myslím, že 1,60 Kč a šla domů. Pro další litry mléka šel otec osobně. Přinesl je. Když mi bylo 18 a sestrám 16,14,12 plus matka, tak nebyly dámské hygienické vložky. To vozil otec někde ze služebních cest celé balíky vložek. Když nebyl toiletní papír, stříhali jsme na Wc noviny. Já jsem měla děti, prvního v roce 1979 a druhého v roce 1987. Pořád se potraviny a především ovoce se kupovalo "když přivezli" a musela jsem vystát frontu. Co se týká oblečení, hodně jsem dostávala od tety z NSR, to jsem vyprala, přešila, upravila. Na sebe i děti jsem upletla a dovedla jsem sobě i dětem ušít. Nedávno jedna paní říkala, že tady, v této obci, ve které bydlíme, NIC není, dřív tady byla tři řeznictví, obuv, cukrárna. To ano, odpověděla jsem, ale v tom řeznictví neměli maso, v obuvi měli akorát pár ponožek a v cukrárně zabalené tvrdé bonbony (Bon pari to nebyly, to byla podpultovka.)

Fronty kdekoliv jsem upřímně nenáviděla. Tábořit tři dny před Tuzexem kvůli džínám mě ani nenapadlo. S malými dětmi se fronty už vůbec stát nedaly. Takže co se dalo jsem vyrobila: svetry, ponožky, oblečení, kompoty a domácí pečivo nám stačilo ke štěstí. Něco na nás zbylo vždycky, s tím jsme vystačili.

Omlouvám se, přece jen nějaká velká fronta byla - na LEGO! Manžel, jeden rok, při služební cestě do Prahy, stál před tehdejším OD Máj, já další rok asi dvě hodiny v Brně ...