Fronty vymizely z našich životů, po letech nám je připomněl koronavirus

Já mám asi krátkou paměť, ale na nějaké dlouhé stání ve frontách si nepamatuji. Koncem 70. let, kdy jsem měla malé děti, tak jsem nakupovala potraviny u nás v samoobsluze a nevím, že bych stála před "sámoškou". Chodily jsme s kamarádkou s kočárky, jedna hlídala venku děti, druhá si nakoupila a pak jsme se vystřídaly ... Snad v řeznictví byla menší fronta, ale jen uvnitř, nikdy jsem nestála "na mrazu" ... Ani by to s malými dětmi nešlo, kdo by je doma hlídal po dobu mých "hodin" ve frontě? Banány, co si pamatuji, jsem občas brávala dětem ven na odpolední svačinu, když už seděly ve "sporťáku", trochu se tím i zabavily ... Takže asi občas nějaké banány byly, možná jsem se zrovna natrefila, když nenatrefila, měly rohlík :-) Fronty na toaletní potřeby si taky nevzpomínám - toaletní papír byl, myslím, nedostatkový jen nějaký čas, vyhořela továrna, či co ... Pokud něco v některý čas nebylo, třeba zmiňovaná čočka, tak se nevařila a hotovo ... Na nábytek jsem taky nestála frontu, byla u nás ve městě menší nábytková družstva, nábytek jsme objednali tam, něco jsem si vzala pro začátek i z domu rodičů ... Televizor jsme doma měli, ale určitě jsem na něj nestála frontu (manžela se musím zeptat, ale pochybuju) - tak mě teď napadá - jak jsme k němu vlastně přišli? ... Později, tj. 80. léta podle mne už nebyly větší problémy, vzpomínám si, že se nějaký týden čekalo na objednané auto, to jsme si pořizovali 13 let po svatbě, tj. v roce 87 ... Tak teď nevím, buďto jsem žila někde jinde nebo jsem byla líná stát ve frontách ...

Hlásím se také do klubu pamětníků....a uvědomuji si, jak je to teď pohodlné, když většinu věcí člověk sežene na první dobrou. Historek o frontách a shánění mám ve vzpomínkách dost, i negativních. Prodavačky, které měly žádaného zboží nedostatek, byly na zákazníky často nepříjemné. Před Vánocemi člověk sháněl tuk na pečení, kokos, oříšky....šel do samoobsluhy třeba čtyřikrát za den, aby byl u toho, až se to vybalí. Protože věděl, že přijdou dvě krabice a bude to hned pryč. Když vedoucí vyšla zpoza závěsů a nesla tuk, hned se hospodyňky shlukly, byly rády, že se dočkaly. Radost jim zkalila, ještě než otevřela krabici. Směla si totiž každá vzít pouze dvě kostky másla na pečení. Hospodyňky samozřejmě mrmlaly, že to není ani na linecké, a po slovní krátké bitvě nakonec vedoucí dala tuk do plácu se slovy, aby se o to třeba servaly, že ji to je fuk. Že ony samy, jako prodavačky, doma nemají nic. Což by jim mohl věřit leda tak člověk zcela naivní. Jindy jsem před zlatou nedělí viděla, jak se v hračkárně skládá zboží. Veliké krabice s logem PIKO dávaly tušit hračky dopravního charakteru z NDR. Když jsem si přivstal a, vystála v té psí zimě frontu a konečně přišla na řadu, v regálech byly úplně stejné věci. Na můj dotaz se prodavačka zatvářila přemýšlivě. Čekala jsem, co chytrého z ní vypadne. Piko?To mi něco říká......a to bylo vše. V tu chvíli jsem měla skutečný, leč bezmocný vztek. Taky člověk nemá na všechno, nač si vzpomene. Ale ty zbytečné cesty a návraty domů s prázdnou taškou, ty mě ničily. Dalo to práci sehnat to, co člověk chtěl. Přitom to byly úplně běžné věci. To mi vadilo nejvíc. Kdo chtěl a dal si tu práci, sehnal. Když se snažil, sehnal i pro příbuzného. Byl rád, že může prospět. Jenomže to bývalo tak jednostranné, že to zákonitě jednou došlo k tomu - mě už to nebaví. Když desetkrát slyšíte, jak ty to děláš, u nás to není.....jasně víte, že se tomu nedá věřit. Ono by se za tím muselo do toho obchodu občas vyjít, aby to doma bylo. Ovšem, když měl někdo tu kliku a měl v příbuzenstvu ochotného troubu.....proč by to dělal. Stačilo si počkat na další návštěvu.....

Jen aby nenastaly ještě horší časy: kdy tu budou válečné konflikty v Evropě, ohromná nezaměstnanost, nedostatek všeho, všeobecný rozklad všech státních institucí, ohromná inflace, všude nepokoje, na kterou bylo zaděláno už tou „předemokratizovanou společností“, kdy lidé nebudou chtít dodržovat zákony a bude muset být nastoleno stanné právo a i to bude muset být vynuceno střelbou do lidí v ulicích. Všude bude jen bída, příděly základních věcí jen na lístky, zločinnost opsaná z katastrofických filmů, nové smrtelné nemoci, atd. . . . . . A abychom pak na dobu, kdy jsme stáli fronty na banány, na toaletní papír, na auta, atd., a měli tady „ruské okupanty“, nevzpomínali jako na zlaté dobré časy. :) Že to není možné? A kdo by uvěřil před dvěma roky člověku, který by popsal budoucnost, která je pro nás už přítomností?

V Týně byly v 60. letech dlouhé fronty na maso, protože ho dovezli vždy jen jeden den v týdnu. Později se stálo na knížky, to už tu bylo řečeno. Také třeba na výstavě Země živitelka byly v den zahájení fronty na pletené zboží z Jitexu Písek nebo na chodskou keramiku či borské sklo, to bylo něco, co měli jen první den. Fronty u pokladen byly vždy a bývají stále. Vím, že v Albertu byla jednu dobu cedule, že se snaží o rychlé odbavení, a že pokud budou před námi více než 2 zákazníci, dostaneme jako odškodnění nákupní tašku. To záhy odstranili, asi tašky došly.

Dřív byly fronty na banány. Nyní je frontový koordinátor a také čekáme frontu na test covidu.

Stávali jsme fronty na věci denní potřeby i na knížky. Historky byly veselé, tragikomické i vážné. Po úmrtí dědečka jsem doprovázela babičku, černě oděnou, do řeznictví. Když na nás přišla řada, babička nesměle poprosila o deset řízků na smuteční oběd. Prodavačka se škodolibě rozesmála, kde to jako žijeme. Naštěstí jedna z žen ve frontě řekla, že ona se svých dvou řízků vzdá a udělaly to i další, takže nakonec si babička mohla koupit co potřebovala. Na jednu stranu byla hezká ta solidarita, na druhou stranu byly tyto situace často nedůstojné.