Bezdětní lidé, kteří mají kvalitní přátele, na tom ve stáří bývají lépe, než lidé s rodinami, ale bez přátel
Ilustrační foto: ingimage.com

Bezdětní lidé, kteří mají kvalitní přátele, na tom ve stáří bývají lépe, než lidé s rodinami, ale bez přátel

18. 1. 2021

 Současná společnost funguje tak, že rodinné vazby nejsou pevné jako dříve. Mnohdy jsou lidé s dětmi a vnoučaty osamělejší než ti, kteří žijí sami.

Přátelé jsou ve vyšším věku důležitější než děti. To je závěr, ke kterému došli australští vědci poté, co dlouhodobě sledovali patnáct set osob  starších sedmdesáti let. V pravidelných intervalech si s nimi povídali a monitorovali jejich kontakty s přáteli a blízkými i vzdálenými příbuznými. Jsou přesvědčeni, že mnohem důležitější, než občasný kontakt s dětmi a vnoučaty, je mít dobré, věrné kamarády. Závěr studie zní: Lidé, kteří udržovali silné přátelské kontakty, měli v posledních deseti letech o čtvrtinu nižší úmrtnost než ti, kteří žili bez přátel, i když byli v kontaktu s rodinou.

„Potvrdilo se, že přátelství výrazně ovlivňuje psychické zdraví. V lepší kondici byli lidé vyššího věku, kteří si často povídali s kamarády, než ti, které jednou za čas navštívily děti a vnoučata,“ uvedla vedoucí vědeckého týmu Lynne Gilesová.

Psychologové považují za důležité to, že přátele si člověk musí aktivně vyhledat a pak kontakt s nimi udržovat. Musí na něm takzvaně pracovat. Je to něco, co podporuje aktivitu, dává smysl k nové činnosti, k hovoru, nutí to lidi argumentovat, přemýšlet. Naopak návštěva rodiny u staršího člověka často vypadá tak, že příbuzní se zastaví jednou týdně na kafe, hovor vázne, vnoučata křičí a na smysluplné povídání často ani nedojde.

Typickým příkladem je osmdesátiletá Helena, bývalá učitelka. „Mám hodného syna, hodnou snachu, hodného vnuka. Často volají, ptají se, jestli něco nepotřebuju. Když ano, ochotně pomohou. Ale naše setkání jsou vždy taková rychlá, vidím na nich, že mají hodně práce. Nechci říct, že návštěvy u mě berou jako povinnost, to ne. Spíše jako samozřejmost. Ale že by nám to všem poskytovalo nějakou energii do života, to ne. Ovšem mám dva přátele. Dlouholetou kamarádku, se kterou nás spojuje zájem o kulturu. Jsme schopny i dvě hodiny rozebírat film, knížku, divadlo. Moc dobře se mi s ní povídá. Mám i dlouholetého kamaráda, vdovce, bývalého kolegu z práce. Donedávna jsme spolu jezdili na výlety s klubem turistů. Teď už nám to zdraví nedovoluje, přesto mě často vytáhne do parku. Stojí pod oknem a volá na mě: haló, může Helča ven? Směju se tomu já, smějou se tomu sousedé. Ale vždy mě donutí vyjít, projít se. Jsou to skvělí kamarádi a můj život je díky nim bohatší. Musím se snažit, abych je nezklamala, abych jim stačila. A když je ouvej, vzájemně se podporujeme. Víme toho o sobě hodně, držíme pospolu,“ vypráví.

Přátelství, které vydrželo do seniorského věku nebo v něm vzniklo, bývá vzácné a důležité. Už v něm tolik nejde o legraci a zábavu, ale často o to, že se lidé podporují v těžkých situacích. Vědí o svých nemocech, o životních prohrách, ztrátách, trápení. A protože zpravidla ve vyšším věku už každý něco dobrého i nedobrého prožil, lidé si rozumějí, chápou se.

„Hovor s mou přítelkyní je prostě jiný než hovor s mou dcerou. Dcera má v poslední době pocit, že jsem malé dítě, neustále mě  poučuje, peskuje, říká mi co mám a co nemám dělat. Myslí to dobře, ale já v sedmdesáti opravdu nezačnu jíst mrkev a brokolici, abych se dožila stovky někde ve starobinci. S kamarádkou si vždycky otevřeme lahvinku vína, dáme si něco nezdravého a shodujeme se, že v našem věku už si nechceme nic odpírat. A máme klid a čas na dlouhé hovory o podstatných věcech, zatímco dcera vždy jen přiběhne, vydá pokyny, spustí kritiku a zase běží pryč,“ říká šestasedmdesátiletá Irena.

I v případech, kdy jde o soudržnou, fungující rodinu, platí, že mladší členové se často nedovedou vžít do potřeb a pocitů svých starých rodičů a prarodičů. A je to přirozené. Pocitem osamělosti tak často trpí i lidé, kteří rodiny mají, ale cítí, že si s nimi nemohou o všem promluvit, že na ně děti a vnoučata nemají čas nebo bydlí daleko od nich. „Mnozí lidé se sice snaží starým rodičům pomáhat a být s nimi v kontaktu, ale měli by mít na  paměti, že návštěva při nedělní odpolední kávě může přinést jiný obrázek, než kdyby s rodiči byli celé dny, zůstali u nich přes noc, viděli, jak se pohybují po domě, jak zvládají péči o sebe i domácnost,“ uvedla Kateřina Bohatá, vedoucí Linky seniorů.

Výsledkem bývá, že blízcí kamarádi mnohdy o sobě ve stáří vědí víc, než o nich vědí jejich příbuzní.

Stáří je období, kdy se více než jindy projeví, jestli je člověk schopen navazovat a udržovat kvalitní přátelství. Kdo má kamarády, je na tom výrazně lépe. Mnohdy lépe než ten, kdo nemá přátele, ale má početnou rodinu.

přátelství stárnutí zdraví
Hodnocení:
(4.5 b. / 27 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Andrea Bravermanová
Zajímavý a pravdivý člànek. Děti mám, ale nežijeme spolu a potom, co jsem si uvědomila, jak formální mi jejich návštěvy připadají, stýkám se hlavně s nejmladší dcerou, bydlí nedaleko, takže spolu i semtam něco prožijeme. Jinak bychom měli společného pramálo, jak to tak mezi spolu nežijícími generacemi bývá. Těžko něco sdílet, každý je generačně jinde, to jde skutečně mezi přáteli.... Takže souhlas skoro se všemi, kromě pana Hečheče. Tam lépe nehodnotit.
Martin Vrba
Jo – ještě se Vám mám omlouvat, že já mám život šťastný plný dětí a vnoučat a opravdových přátel se smyslem pro humor? I za to, že Vy tady rozdáváte jen své neštěstí a chcete aby vám každý na potkání foukal bolístky? Lék na vaši vrozenou zapšklost nikdo nemá a nesnažte se jí nakazit ostatní a udělat z toho zásluhy a novou normu dnešní doby. Tak toho bohdá nebude – heč – heč – heč – heč a já jsem šťastný. To – jak si žijete Vy svůj život, do toho mi opravdu ve skutečnosti nic není. Snad jste si nemysleli, že to myslím nějak vážně? To mi více zajímá už dva týdny po sobě nevynesená popelnice. Tak si zklidněte své hormony a nechte žít šťastný život alespoň mne a radujte se se mnou z toho mého a těch lidí, kteří žijí jako já. Tady je psáno, že je to portál aktivních lidí a že se nejedná o nějakou lampárnu na hlavním nádraží, kde si lidé chodí stěžovat jeden na druhého a na svůj život. Nejsem k nikomu hrubý, mám jen odlišné názory. Já skrze své děti a vnuky a pravnuky a lidi se stejným postojem budu dál šířit do světa optimismus a ten váš si nechte jen pro sebe a hlavně se jím nechlubte. (Kontrolní otázka: Kolikrát jste si už klikli na nějakou reklamu a podpořili tak „íčko“?) :) Ať žije kladný postoj k životu a ať je plný dětí, v nich je naše budoucnost i poplatky na naše důchody! :)
Eva Krausová
Tak koukám, 3x omylem poznámka. Technika někdy zradí, omlouvám se.
Eva Krausová
A omlouvám se za 4*, byl to překlep, ani jsem nevěděla, že hodnotím. Dávám 5*.
Eva Krausová
A omlouvám se za 4*, byl to překlep, ani jsem nevěděla, že hodnotím. Dávám 5*.
Eva Krausová
A omlouvám se za 4*, byl to překlep, ani jsem nevěděla, že hodnotím. Dávám 5*.
Eva Krausová
Zajímavý článek. Jsem bezdětná, ne proto, že bych to chtěla, ale tak mi to prostě život nadělil. Je dost bezdětných, protože ze zdravotních důvodů děti mít nemohou. Nicméně je i dost rodin s dětmi, které žijí ne spolu, ale vedle sebe. A je pak otázka, co je lepší? Řekla bych, že nejlepší je mít oboje, šťastnou rodinu i přátele. Mým velkým přítelem parťákem je nyní pejsek Robin, ale stejně tak důležití jsou kamarádi. Maminka mi byla vším dokud žila, ale stejně jednou v životě zůstaneme sami, rozhodujeme sami o svém životě. Je ale dobré život s někým sdílet. Jedno zda s rodinou, dětmi, kamarády, čtyřnohými parťáky. A také žít a nechat žít ty druhé dle jejich představ. Proto se mi zde nelíbí slova pana Vrby.
Jitka Hrůšová
Vážený pane Vrbo, každý máme jiný osud. Život není vždycky laskavý. To, že Vy máte rodinu, ještě neznamená, že bezdětní jsou na tom ve stáří lépe či hůře. Jsem také jako paní Ježková bezdětná; takový hrubý a urážlivý útok na ni jste si mohl odpustit. Dost to o Vás vypovídá.
Martin Vrba
Tak jsem se omluvil všem a nyní snad aby se omluvili samotní autoři toho článku, který hrubě napadl ty z nás, kteří mají své rodinné vztahy v normálu nebo dokonce skvělé a žádní přátelé jim nemohou nahradit to krásné, co jim může dát jen pohled na svého syna, dceru, vnuka, vnučku a obráceně a rozmluva s nimi? A autor toho článku rodinné vazby ponížil až za ty, které jsou mezi přáteli. Cituji titulek: „Bezdětní lidé, kteří mají kvalitní přátele, na tom ve stáří bývají lépe, než lidé s rodinami, ale bez přátel“ Ó – jak pro nás urážlivé. A stačilo by přece jen tak málo – napsat ještě před to “bezdětní“ slovo „NĚKTEŘÍ“. A byl by klid na práci, čas na legraci tady asi moc ne. :) :)
Martin Vrba
Vážný pan Zelenka a vážná paní Ježková: Ano, stačí mi to a všem dotčeným se omlouvám, stačí Vám to, nebo si mám ještě kleknout?

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.