Zkazil jsi mi život. Verbální agresivita je jev častý a nebezpečný
Ilustrační foto: ingimage.com

Zkazil jsi mi život. Verbální agresivita je jev častý a nebezpečný

9. 1. 2021

Tu nehodu jsme měli kvůli tobě, protože jsi chtěl jet na chatu. Kvůli tobě jsem tlustá, protože ti pořád vyvařuju. Kvůli tobě nemáme peníze, protože ses celý život flákal. Jsou lidé, kteří takové věty říkají zcela běžně. Život s nimi není snadný. Přesto nejsou sami, jejich blízcí často takové řeči snášejí.

Zkazil jsi mi život. Tuto větu říká pětašedesátiletá Šárka svému manželovi poměrně často. Před jejich dětmi, před vnoučaty, před přáteli. „Je to strašné. Sedíme na chatě, grilujeme, povídáme si a máma najednou řekne tátovi, že to byla největší chyba jejího života, že jí zkazil život. Je to trapné, nikdo neví, jak reagovat. Táta mlčí. Myslím, že nevnímá, jak ponižující a zraňující slova máma říká,“ vypráví Šárčin syn.

V další rodině nedávno skončila návštěva tím, že se vnoučata zvedla a odešla. Předtím řekla dědovi, že odmítají poslouchat, jak babičku ponižuje. Když jim totiž přinesla moučník, děda prohlásil, že doufá, že to zase není ten její přeslazený štrůdl. A když jim přinesla kafe, děda řekl: ‚no, to zase trvalo‘.

Babička mu na to odpověděla: ‚jen se nepo….‘

„Vůbec si nedovedu přestavit, že bych se takhle chovala, ať už ke svým blízkým nebo třeba v práci. Oni se navzájem urážejí, ponižují, používají běžně vulgární slova. Když jsem se jich ptala, jestli jim to nepřipadá divné, babička řekla, že to je míněno v legraci. Děda řekl, že jsem útlocitná slečinka. No nevím, ale mně se to nelíbí,“ tvrdí osmnáctiletá vnučka této dvojice.

„Můj bývalý muž mi běžně před lidmi říkal, ať mlčím, když jsem něco říkala. Byli jsme na návštěvě u známých, přišla řeč na nějaké téma, já něco řekla a on na to: ‚mlč, vůbec tomu nerozumíš‘. Přitom šlo o běžná témata, o nic odborného. Vím, že lidé z toho vždy byli zaražení, že to vnímali,“ vzpomíná osmapadesátiletá Jana, která říká, že jednou z příčin, proč zažádala o rozvod, bylo právě to, že její muž byl verbálně agresivní. Tak jeho chování nazval psycholog, ke kterému se šla Jana poradit. „Já už totiž byla tak zvyklá, že mě pořád okřikuje, napomíná a říká mi, že jsem blbá, že jsem to za ta léta našeho manželství považovala za normální. Až časem mi začalo docházet, že jiní muži takto s ženami nemluví, že mě ten můj ponižoval a vlastně psychicky týral,“ říká Jana.

Život s lidmi, kteří své partnery či blízké zraňují slovy, bývá těžký. Zpravidla však ani oni sami nejsou spokojení.

„Když říkáte nebo si myslíte negativní slova o sobě nebo o někom jiném, o nějaké situaci nebo dokonce o světě velkém, váš život je jejich těžkou energií stahován dolů,“ uvedla Sharon Klingerová, autorka bestseleru Síla slov.

„Verbálního násilí se častěji dopouštějí ženy než muži. Muži bývají ve vztahu těmi, kteří častěji páchají násilí fyzické,“ říká psycholog Jeroným Klimeš. Ale dodává, že právě násilí verbální, tedy slovní, může a často bývá stejně nebezpečné a zraňující jako třeba facka. Potíž je v tom, že bývá dlouhodobé. Tak dlouhodobé, že se v mnoha vztazích stane normou, kterou přijmou obě strany.

Protože, pokud se jedná o vztah mezi lidmi, kteří jsou k sobě citově připoutáni, slova, která si vyměňují na ně mají velký vliv.

Jestliže muž miluje ženu a ona mu několikrát řekne, že je nemožný, dotyčný o sobě často začne pochybovat, ztrácí sebevědomí. A pak už není tak silný a sebejistý, aby řekl to, co by logicky říct měl. A sice: ‚Aha, tak proč se mnou jsi, když jsem tak nemožný? Takže končíme, ahoj.“ Bohužel, více je případů, kdy lidé slovní ponižování a urážky léta snášejí. A co je nejhorší, mnohdy se takový model chování v rodinách přenáší z generace na generaci.

Když se pětačtyřicetiletá Naďa seznámila s o pět let starším Janem, byla přesvědčená, že ji potkalo životní štěstí. „V tom věku jsem už moc nepočítala, že potkám pohledného, chytrého, veselého mužského. Byl sice poněkud dominantní, ale mě se to líbilo. Když mě poprvé vzal ke svým rodičům, zděsila jsem se. Jeho táta ležel na gauči a když jsem vešla, nezvedl se. Jen řekl: „Tak to je ten tvůj další objev, Honzo?“ Stála jsem tak jak tvrdé Y. Poté Honzova máma řekla, že máme jít ke stolu a když její muž nešel, zakřičela, ať zvedne tu svou línou prdel. Do toho přišel Honzův brácha, řekl, že to hrozné, že mají zase svíčkovou, naložil si jí plný talíř a odešel s ním k televizi. Přitom to byla takzvaně normální rodina, máma má středoškolské vzdělání, táta byl truhlář, Honza je inženýr, jeho brácha taky. Honzovi takové chování evidentně připadalo normální. Když jsme pak chtěli jet na výlet a já se trochu zpozdila, řekl mi, že mi to trvá a ať pohnu zadkem. Zanedlouho jsme se rozešli. Najednou mi spousta slov, které říkal, začala vadit. Uvědomila jsem si, že nechci žít v prostředí, kde se lidé ponižují, urážejí, i když Honza nechápal, co mi vadí a říkal, že přece jde o legraci,“ vypráví Naďa.

Psychologové mají seznam situací, kdy se jedná o verbální násilí či ponižování, které rozhodně nemá být považováno za neškodné žertování.

Patří mezi ně například vytváření pocitů viny. Když se něco nepříjemného stane a partner či někdo nám blízký řekne: to je kvůli tobě, ty za to můžeš. Dalším jevem je, že dotyčný používá vůči nám sarkastické a ironické poznámky a to nejčastěji, když má takzvané publikum. Před známými, před rodinou a podobně. Když mu řekneme, že je nám to nepříjemné, tvrdí, že přece jde jen o legraci, že jsme přecitlivělí. Často se taková situace projevuje ponižujícími poznámkami typu: tomu nerozumíš, to nemůžeš vědět, tohle jsi nezažil.

Je pravdou, že někteří lidé jsou více citliví a nemají smysl pro humor. Takže jim může vadit slovíčko, které by jiní považovali za neškodnou legraci. Pokud však jde o vztahy, ve kterých se lidé mají rádi, neměla by v takových případech druhá strana taková slova používat, měla by respektovat, že mluví s člověkem citlivým. Protože verbální agrese je vlastně projevem nedostatek respektu a lásky.

psychika
Hodnocení:
(4.8 b. / 16 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zdenka Jírová
Měli jsme jedny přátele, kteří byli docela příjemní, byly jsme společně i na dovolené. Jakmile ale přišli k nám na návštěvu, obvykle se pohádali a říkali si velmi soukromé nedostatky a my měli dělat nějakou porotu a soudit je. Bylo nám to velmi nepříjemné, protože nemůžete dát nikomu za pravdu, protože jsme tu spornou situaci s nimi nezažili a navíc, musí si to přeci vysvětlit mezi sebou. On dokonce dokázal flirtovat před svou ženou s jakoukoliv ženou v blízkosti, dokonce to zkoušel i na mne. To už bylo příliš. Jeho ženu jsem považovala za anděla, že mu jeho zálety trpěla a nakonec jí utekl se sousedkou do Ameriky a nic jí neřekl, že ji opouští. Nechal ji ho hledat a pak i úřední rozdělení jejich majetku, která podle zákona propadla státu. Měli dvě děti.
Monika Monca
Pokud neni partner vylozene agresor, tak za "zkazeny" zivot si muze kazdy sam. Nikdo nikoho nenuti zustavat ve vztahu, ktery mu nevyhovuje.
Martin Vrba
Myslím, že si při hodnocení tak zvaných „Italských manželství“ musíme dávat velký pozor na pár věcí. Některá taková manželství jsou plná hádek, ale také plná usmiřování a vášní, o kterých se lidem v těch manželstvích v klidu už ani nezdá. Tam, když zasáhnete, když muž (říkejme mu třeba Ferko) dokonce bije svou ženu na ulici (třeba na Žižkově), tak vám dokonce hrozí, že vám nakonec nabijí oba a ta žena (říkejme ji třeba Mária) na vás přitom řve: „Mě nevadí, že mě muž bije, je to přeci můj muž a vy se do toho nepleťte!“ V takovém případě si jen zkontrolujte, zda máte peněženku a přískoky co nejrychleji opusťte pole. Velkou chybou při posuzování takových událostí děláme v tom, že většinou slyšíme vyprávět jen jednu stranu příběhu a tak se docela často může stát, že stěžující si žena (třeba i zde) si vylije kýbl slz na účet svého hulvátského křičícího manžela (nebo manžela dobré kamarádky), a za svědky má opravdu i celý panelák, ale už zamlčí (o sobě) (a o kamarádce ví třeba houby, jaká je doma), že než začal manžel sprostě na svou ženu řvát, tak mu sice třeba jen šeptem a třeba i slaďounce řekla před tím takovou sprosťárnu a doslova napadla jedem jeho citlivé místo. A přiznejme si, že toho na sebe manželé vědí dost, co toho druhého dozajista raní, že by to vyprovokovalo k vraždě i samotného archanděla. Některé ženy také podléhají stádnímu chování. Někde jsem četl, že když je skupina žen spolu delší dobu, že se jim sladí i období menstruace. Nazývá se Whittenův efekt. To je snad pro muže neškodné, ale ony mají tendenci se skupinově vdávat a pak i skupinově rozvádět ( a na to jsem zatím přišel jen já bez jakékoli podpory z EU na vlastní náklady z vlastního pozorování okolí) a ty, které k tomu nemají žádný opravdový důvod, tak pátrají a pátrají a radí na společných babských konferencích a doma provokují a provokují a když mají opravdu dobrou kamarádku, tak ta jí v nouzi nejvyšší vypomůže a jejího manžela svede, nebo nasadí jinou ženu za úplatek, aby provedla ona špinavou práci – pak bác - „Game over“ a předloží důkazy. Jo, je to nevěrník a je konečně důvod k rozvodu. Z blízkého zahraničí znám i větu, která znamenala rezignaci na rozvod: „S tebou je život nesnesitelný, ty jsi odporně ve všem akurátní, kdo to má s tebou vydržet, kdybys alespoň chodil po nocích do hospody, mohla bych se s tebou rozvést, že se opíjíš!“
Soňa Prachfeldová
Jsou na to dva, jeden hulvát a druhý, co si to nechá libit. I když to se to mluví tomu, kdo to nezažije. Myslím, že takoví lidé jsou sebestřední a i domýšliví a když cítí, že druhý je lepší , že má sympatie druhých , tak to už vůbec nesnáší. On, nebo ona chce vyniknout, zažila jsem to i se známými na zábavě, shazování před lidmi, natož pak doma. Nám bylo trapně, jim vůbec ne, byla to jejich hra.
Jana Šenbergerová
Z mého pohledu to souvisí s "božími mlýny". Co pošleme, to se nám vrátí. Někdy dřív a někdy natolik později, že už to pak vypadá, že je nám ubližováno, přestože my jsme dobrota sama.
Olga Škopánová
Myslím, že těmto lidem chybí to čemu se říká sociální inteligence.
Věra Halátová
"Johann Nepomuk Nestroy: Další výhodou svobodného mládence je, že si může obouvat ponožky kterým chce koncem." Před manželstvím vidím jen jednu třetinu povahy toho druhého. Ty další dvě třetiny - většinou ty horší - se objeví až v manželství. Shazovat druhého, to je projev vlastní slabosti. Dělala to moje matka otci. Pak se o takovou "nadvládu" snažil můj manžel. Dvakrát jsem to řešila domluvou, potřetí jsem ho natřela tak, že napříště ztratil odvahu.
Lenka Kočandrlová
My máme nyní doma poměrný ráj na zemi,ale v dobách našich malých dětí se taky manžel párkrát vyznamenal....Přešla jsem to,co taky jiného. Obvykle jsem poznala už ráno,že vstal "zadkem nahoru",tak jsem se snažila všemu ,co by mohlo vyvolat spor nebo plané vyhrožování,vyhnout. Já sama jsem tolerantní,objektivní,nechávám žít. Nemám proč něco měnit,i když by se někdy něco vyskytlo,tak vím,že to není nafurt,jen takový výstřelek a pak zase vše dobré.
Jana Malá
Ano, žiji v tom denně, snažím se to napravit. Něco se daří něco ne. Manžel je jinak hodný a pracovitý člověk, ale dovede slovem zranit. Někdy je to dobré, jindy okolo sebe seká až se chytím. Je to boj, mnohdy vyčerpávající. Kdo zvítězil, poraďte! Jak z toho ven, když se nechcete rozvést? Souhlasím, je to mindrák, nízké sebevědomí, snaha zostudit, očernit člověka. Okřiknu ho, snažím se nic nevysvětlovat, neobhajovat se. Ale někdy to nejde. Zvlášť v této hnusné době je to znát. Není kam jít. Jen malý příklad- dívá se na TV, chvilku se dívám s ním a protože mě to nezajímá, nebo jeto po Xté, otevřu si PC a čtu si, co mě zajímá. Už si tam zase? Dí. To do toho musíš pořád koukat? Nic dobrýho ti to nepřinese, závisláku! Něco uděláte, jste spokojená, líbí se vám to... On- to se ti líbí, vždyť je to hrozný! No jo, ty si byla vždycky divná. Nikdo tě nemusí. Všichni to o tobě říkají.Jsi tu zalezlá, nikam nechodíš. To je jen příklad, ostatní není publikovatekné. Odpovídám někdy, no jo, někdy kontramanipulací, někdy, mě to nevadí, mě se to líbí. Ale mrzí to, že je takový. Před lidma mě nezhazuje a mluví o mě hezky. O to víc to člověka mrzí. Kdo má pozitivní zkušenost jak na to, prosím, poraďte!
Marie Faldynová
Podle mne je to projev nízkého sebevědomí. Přiměřeně sebevědomý člověk nemá touhu někoho urážet a nemá ani chuť nechat si urážky líbit. Co s tím, když takové chování si člověk přinese ze své rodiny?

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.