Optimisté žijí déle

Autorka to nemyslela tak, že musíte mít úplně všechny vlastnosti, abyste byli optimistou. Ivana, natož Naděžda nebo Jan se nemusí bát. Takže jako správný optimista plně chápu obavy těch pesimistů, realistů a skeptiků, z nichž někteří se tu vyjádřili. Optimista není ten,. kdo se pořád řehtá a za břicho popadá, ale kdo se umí poučit a nachází východiska a příležitosti tam, kde pesimisti bručí a brečí. A to snad tady nejsme ani jeden, že?

Krásný článek! A potřebný. Akorát, že tolik moudrosti ani člověk nedokáže odčerpat, musel by nad tím dohroamdy aspon dvě hodiny sedět. Ale je to pravdivé. Mimochodem, seriozní studie prokázaly, že tomu tak opravdu je. Ještě je k tomu potřeba jedna věc - živé sociální kontakty. Čili mít několik známých a příbuzných, s nimiž jste stále v kontaktu (ne každý den s těmi samými, pochopitelně), vyměňujete si názory a emoce, úsměvy, stisk rukou (je-li vládou povolen), těšíte se na sebe, vzpomínáte spolu atd. Má to vliv na tělesné i duševní zdraví (vč. alzheimera) a budete se možná divit, jednoznačně to napomáhá k delšímu životu. Nebudu vás tu unavovat seznamem odborné literatury.

Víte proč optimista žije déle, já už na to přišel, to příroda zařídila, to aby mohl někdo optimisticky promluvit nad hrobem pesimisty, kdyby měl řeč pesimista nad hrobem optimisty, tak by pozůstalí naskákali hned do hrobu.:)

Také jsem spíš realista, ale v žádném případě pesimista... no co, každý si bere od života to, co mu vyhovuje...

Jsem realista - ani pesimista, ani optimista. Takový člověk, o kterém píšete, zřejmě vůbec neexistuje. Je to vymyšlený ideál. S takovým člověkem bych nechtěl žít ani náhodou. Vadí mi, když se někdo do optimismu až násilím nutí. Není to přirozené. Souhlasím s antickým dramatikem Terentiem, který v jedné své komedii říká: "Jsem člověk, nic lidského mi není cizí."

Je nejlepší, pokud jsem optimista podle sebe, neřídit se čtenými radami, tak to nefunguje. Mít čisté svědomí, neubližovat nikomu, nedrat se bezohledně přes záda druhých, uléhat večer s čistou hlavou , mít rád rodinu, sebe, přírodu, zvířata a věřit , že bude zase líp, pokud na mě dolehnou strasti, dokázat se zasmát i sobě, to je můj optimismus.

Ještě dodatek. Nechtělo se mi číst ten sloupec kladů optimisty, pro jistotu jsem to přečetla a závěr je ten, že takového člověka bych vedle sebe nechtěla ani za nic. Vychází mi z toho sebestředný, do sebe zahleděný sobec a narcista. Věřím, že takový člověk neexistuje, takže jsem vlastně trochu optimista. :-)

Tak u sebe to vidím tak, že v některých bodech jsem to opravdu já a k některým bodům se budu muset nějak dopracovat. Ale ke všem to asi už nestihnu :-)

Jejda, to je dokonalost sama...

Je to velmi zajímavé, v polovině kapitol se poznávám, ale jsem spíš realista. Moje kamarádka byla v mládí přehnaně optimistická, když na ni dopadla realita, byla hrozně zklamaná a uplakaná. Nevím, jestli to víc přispívá ke zdraví.