Podle výzkumu Národního ústavu duševního zdraví pandemie koronaviru zvýšila počet lidí s depresemi a sebevražednými sklony až na trojnásobek. Většinou jde o lidi mladé. Z různých průzkumů vyplývá, že omezeními, která přinesl covid, trpí mnohem více než lidé starší. Život mladých lidí se totiž změnil výrazněji. Byli více zvyklí chodit do restaurací, cestovat, utrácet. Mnozí by řekli: užívat si.
„Mladí lidé jsou deprivovaní, protože byli zvyklí, že si spoustu svých potřeb a přání plní lusknutím prstů. Když o to přišli, trpí. Jsou na tom paradoxně často hůře než lidé vyššího věku, než senioři, tedy pokud nemluvíme o seniorech, kteří zůstali kvůli pandemie izolováni v různých zařízeních,“ uvedl psychiatr Radkin Honzák. A dodal, že mnoho mladých lidí si dříve vůbec neuvědomovalo, že nemohou mít takzvaně všechno. „Byli zvyklí žít v době neomezeného blahobytu, neustálého užívání si a atmosféry: ubavíme se k smrti. To je teď pryč,“ řekl.
Podobně jako on mluví řada psychologů a psychiatrů. Setkávají se s případy, kdy se mladí lidé psychicky hroutí. „Moje sedmnáctiletá dcera začala trpět úzkostmi. Celá se třese, brečí. Nejdříve jsem z toho byla v šoku, ale pak mi řekla její učitelka, že takové pocity prožívá spousta jejich vrstevníků. Špatně prý nesou izolaci. Ve skutečnosti tedy to, že nemohou brouzdat nákupními centry, chodit do fitka, neustále utrácet v kavárnách. Jejich generace tak byla zvyklá žít a teď jsou frustrovaní, že jim to chybí,“ vypráví osmačtyřicetiletá máma dívky, která kvůli svých potížím skončila u psychologa.
Podle průzkumu agentury Ipsos pandemii nejhůře nesou mladé ročníky. Nejhůře mladí lidé ve věku od osmnácti do šestadvaceti let, pak skupina do pětatřiceti let a nejméně vadí věkové kategorii padesát čtyři až šedesát pět let.
Typickým příkladem je jedna pražská rodina. „Už to nemůžu poslouchat, jak si vnučky i dcera pořád stěžují, že si nemohou užívat. Takzvané užívání si bylo smyslem jejich života. Když zavřeli wellnes centra, zdálo se, že zešílí. Pak zas začaly lamentovat, že jsou zavřené sjezdovky. Když jsem jim řekl, že si mohou přece vzít sáňky a jít do lesa, dívaly se na mě jako na blázna. Ony potřebují perfektně upravenou sjezdovku, ultradrahé lyže, luxusní oblečení a na místě pak obědy v restauraci, spoustu kafíček a svařáčků. Ony neznaly dobu, kdy něco nebylo, kdy si člověk něco nemohl dovolit a teď se hroutí při prvních malých překážkách. Pořád jen skučí, nadávají, mě už vůbec nebaví se s nimi stýkat,“ říká jednaosmdesátiletý Jaromír.
„Mnozí starší lidé prošli traumaty, krizemi, vědí, že život přináší nepříjemné situace a mají vytvořené obranné mechanismy. Mladí lidé se nyní vlastně poprvé setkávají s nějakou překážkou. Vyrůstali v mimořádně dobré době a to se odráží v tom, že jsou hůře schopni se adaptovat,“ uvedl psycholog Dalibor Špok.
O generaci dnešních teenagerů se říká, že jsou zvyklí se neustále bavit. Sami, když mají uvést své představy o životě, často za nejdůležitější označují dostatek volného času, aby měli čas na své zájmy. Velmi často své představy shrnují do věty: chci si život užít, ne se jen dřít.
Naopak dnešní střední generace byly zvyklá v devadesátých letech budovat kariéry, vydělávat, vzdělávat se. A generace nejstarší nad tím vším jen kroutí hlavou, protože většina jejich představitelů na nějaké velké užívání si neměla ani čas, ani peníze, ani možnosti.
„Jsem na slovo „užívání si“ úplně alergická,“ říká pětasedmdesátiletá Hana a pokračuje: „Naše vnučky pořád jezdily na nějaké wellnesy, dvakrát ročně byly u moře. Já jim to přála, byla jsem ráda, že si umějí vydělat a mají se dobře. Jenže teď se ukázalo, že žily na dluhy. Nemají kvůli covidu práci, nemají na splátky různých úvěrů. Neustále nadávají, že se v této době nedá žít. Mě pandemie zase až tak nezasáhla. Štve mě, že nemůžu s kamarádkami do kavárny, samozřejmě, že mě ty neustálé zmatené zákazy už nebaví. Ale nebyla jsem nikdy zvyklá vést tak nákladný život, takže se pro mě zase až tak moc nezměnilo a beru to jako přechodnou nepříjemnou fázi, která přejde. Jenže vnučky pořád říkají: já už to nevydržím, já takhle žít nemůžu, tohle není život.“
Mnozí mladí lidé mají o těch starších často představy, že si v životě moc příjemných věcí neužili. Naopak starší si o mladých myslí, že si takzvaně užívají až nad své možnosti. Bude tedy zajímavé sledovat, jestli pandemie v tomto směru něco změní nebo se po jejím konci rozdílné životy generací zase vrátí do starých kolejí.
