Do středověku můžete jet lodí – Tossa de Mar
Foto: autor

Do středověku můžete jet lodí – Tossa de Mar

30. 12. 2020

Využívám toho, že Věrka vložila článek o povaze Španělů, a tak vkládám jeden náš drobný, reportážní španělský postřeh  z  katalánské Costa Bravy. Text je z knihy Středomořský kaleidoskop, která vyšla v roce 2014.

Pro suchozemce bývá vždy lákavé plavit se po moři. Ne každý má ale to štěstí a hlavně dostatek vůle a znalostí, plavit se jako kapitán po všemožných mořích a oceánech jen v nevelké jachtě, jako můj kralupský přítel Karel. Tak trochu mu to závidím. Plavit se výletní lodí po Vltavě z Prahy na Slapy je sice taky pěkné, ale moře je moře. I kdyby šlo o plavbu jen podél pobřeží.

Toulaje se s dcerou bez cíle palamoskou pobřežní promenádou, vzpomněl jsem si nějakou podvědomou asociací na přítele Karla a najednou mě popadla neodolatelná touha po moři.

"Co říkáš tomu, někam si vyrazit lodí?" říkám Marušce a už předem znám její odpověď.

"Jé, to by bylo fajn. Pojedeme, jo?"

"Nepojedeme, ale poplavíme se," upřesňuji jen pro pořádek. Oba teď procházíme systematicky stánek po stánku na pobřežní promenádě.

"Hele, tady je Tossa de Mar. To je ono." Konečně jsem objevil to pravé.

"Co je to Tossa de Mar?" ptá se dcera věcně.

"Tossa de Mar je středověk. Ostatně, zítra uvidíš."

Druhý den dopoledne se naloďujeme v palamoském přístavu na rychlou osobní loď. Po nebi se honí mraky a zdvihá se silný vítr. Opálený elegán v kapitánské uniformě znalecky obhlíží oblohu. Zřejmě usoudil, že není proč se znepokojovat. Chopil se kormidla a dává jakousi rourou pokyn dolů do strojovny. Motor se dostává do obrátek a loď se zvolna odráží od přístaviště. Obsazená je jen asi z poloviny. Podpalubí je skoro prázdné. Všichni pasažéři, včetně nás, se usazují na přídi, kde je pár řad sedadel. Samotnou špici obsadila jedna početná japonská rodina. Jak to už u Japonců bývá zvykem, jsou ověšeni velkými, drahými fotoaparáty. Japonci jsou velcí cestovatelé. Není divu, že je člověk potká i zde, na druhém konci světa. Bedlivě sledují vzdalující se linii pobřeží a jejich fotoaparáty jsou v neustálé permanenci. Otec a moře, matka a moře, děti a moře a jak se zdá, tak i babička bude zvěčněná s vlnícím se mořem v pozadí.

Čím víc se vzdalujeme od pobřeží, vlny jsou větší a větší a loď se začíná silně houpat. Japonská babička, připravující se pečlivě na svoje památeční vystoupení s mořem v pozadí, najednou ztratila balanc a div, že nespadla přes zábradlí do moře. Ta její fotka musela být určitě atraktivní.

Mořskou nemocí bohudíky netrpím. Ani dcera ne. Silně se houpající loď nás nechává docela v klidu. Jinak je to s několika pasažéry, kteří s kyselým výrazem v obličeji opouští záhy po vyplutí horní palubu a míří dolů po schodech do podpalubí.

 Cesta má trvat s pěti zastávkami hodinu a tři čtvrtě. Uvědomuji si, že je to vzdálenost více než čtyřicet kilometrů. Jednotlivé zastávky zaberou také dost času. A tak přemýšlím, jak to chce kapitán vlastně stihnout. Ten mne a možná, že i ostatní brzy vyvádí z nejistoty. Nikdy bych nevěřil, jak rychle dovede tak velká loď uhánět. Připadá mi to, jako když startuje letadlo. Zvuk motoru výrazně zesílil. Kapitán otáčí kormidlo na širé moře a rychlost lodi prudce vzrůstá. Vítr neustále sílí a vlny se zdají být vysoké jako barák. Skoro všichni cestující už opustili příď a zalézají do podpalubí. Já i dcera statečně odoláváme nepohodě a s námi kupodivu i celá japonská rodina. Jen fotoaparát jsem prozřetelně zabalil do igelitu a uklidil do bezpečí batohu. Ne tak Japonci, kteří zřejmě nechtějí přijít o ten zážitek, který jim příroda nachystala. A tak jsou jejich drahé aparáty stále v pohotovosti.

Vlny se začínají přelévat přes příď. Je mi divné, že motor, který řve ve vysokých obrátkách, každou chvíli utichá. Zkoumám tento jev podrobněji. Otočil jsem se dozadu právě ve chvíli, kdy lodní šroub i s celou lodní zádí je tři metry nad vodou na vrcholu velké vlny. Než jsem si stačil uvědomit, že kapitán vždy vypíná motor, aby šroub nešel naprázdno, příď se prudce sklonila a řítí se dolů do díry. Žaludek se dává okamžitě na cestu a dobývá se z krku ven. Motor zase začíná řvát a tahá loď opět na vrchol další vlny, kde zase utichá. A tak se celý cyklus opakuje. Kapitán stojí nad námi v kabině a drží kormidelní kolo. Docela zjevně se baví. Ne už tak všichni cestující. Někteří z nich mají hlavu vystrčenou z otevřených okének v podpalubí a skloněni nad vodou, v charakteristických záchvěvech těla cosi pilně pozorují. Japonci, mokří od hlavy k patám, už to vzdali také, poté, co velká vlna se vznesla vysoko nad naši loď a s velkým kraválem dopadla na příď a zalila celou jejich skupinku. Voda si moc nevybírala a vzala to šmahem i s jejich drahými fotoaparáty. A tak jsme tam s dcerkou zůstali sami. Ovšem fotit se v tomhle vodním tobogánu vůbec nedalo.

Přes to vše jsme se rychle blížili k cíli. Kolem nás na pobřeží defilují postupně jednotlivá letoviska. St. Antoni, Platja D'Aro, Sant Feliu. Konečně se v dáli na pobřeží objevuje silueta pevnosti na nevysokém kopci nad mořem. Tossa de Mar. Pokynuli jsme kapitánovi, který nám zasalutoval a doufajíce, že v pálícím slunci trochu oschneme, vnořili jsme se do spleti uliček Starého města.

Tossa de Mar jsou vlastně dvě města. Jedno nové s luxusními hotely a promenádou a spoustou lidí z celého světa. My jsme ale přijeli za tím druhým městem. Za tím, které na člověka dýchne středověkem, goticko-románskými paláci a úzkými uličkami se staletými kamennými domy. Za procházkou uličkami, které jsou plné krámků se vším možným, kavárniček a lidí, co se tam potulují jen tak, bez cíle. Za tím středověkým městem, kde žijí a pracují lidé, kde se na šňůrách, natažených mezi úzkými uličkami, suší prádlo a kde v malých kavárničkách a krámcích zažije turista ty neopakovatelné pocity blaženého nicnedělání.

Času máme dost. Do odjezdu nám zbývá ještě několik hodin. A tak stoupáme na nějaký kopec v domnění, že se dostaneme postupně až na citadelu nad mořem. Ale ouha. Vylezli jsme bohužel na úplně jiný kopec. Ale jak se říká, ve všem špatném je i něco dobrého. A tak místo jedné vyhlídky máme hned dvě. Pahorek, na který jsme vylezli, je o něco vyšší, než poloostrůvek s citadelou nad mořem, kam jsme původně mířili. Červené střechy a bílé fasády nové části města ostře kontrastují s kamenným zdivem starého města i s gotickým chrámem, tyčícím se uprostřed bílých domů.

Scházíme zpátky dolů. Propletli jsme se opět úzkými uličkami a nyní už neomylně stoupáme podél hradeb nahoru k citadele. Není tu mnoho turistů. Většina se jich prochází dole uličkami starého města, nebo si užívají všeho toho, co jim nabízí nová část města. A pláž. Tady je klid. Za zády máme nekonečné moře a před sebou autentický středověk. Pevnost tady nahoře, to jsou vlastně jen ruiny. Moc toho nezůstalo. Jen zbytek jakési kaple s krásně zachovalým gotickým vstupem. A pak jedno klenební travé* se zbytkem křížové klenby, končící na postraních konzolách. Pod námi jsou krásně zachované hradby se sedmi věžemi, které obtáčejí v půlkruhu celé staré město. Ten druhý půlkruh by byl zbytečný. Na straně k moři je jen skála, padající strmě dolů. Naposledy se obracím k městu. Je to ojedinělý pohled. Před námi neleží žádný historický skanzen. Je to živé město. Je zvláštní vidět stařičký dům s románským bifóriem* a se stejnou vstupní branou, nahoře na střeše se suší prádlo a do výše nad střechu ční televizní anténa.

Máme tak zrovna čas se vrátit zpět do přístavu. Loď je stejná a kapitán taky. Zdravíme se jako staří známí. Vítr se utišil a moře je jen lehce zčeřené. Cesta probíhá už bez většího vzrušení. Jenom ty vlny nám trochu scházejí.

Druhý den se touláme bez nějakého cíle uličkami starého Palamosu. Nebe je modré, bez jediného mráčku. A město je jako vždy plné lidí a shonu. Zamířili jsme na pobřežní promenádu. Zdáli vidím jakéhosi opáleného elegána v bílé námořní uniformě. Rychle se k nám blíží.

„Buenos dias, seňor," říká, když je asi pět kroků před námi a zdvihá ruku k bílé čepici.

„Buenos dias, capitan," odpovídám na pozdrav. Příjemné setkání. Prošel kolem nás a příjemně se zašklebil. Ohlédl jsem se. Jeho bílá uniforma se jasně odráží od pestrobarevného davu. Náš kapitán míří pevným krokem přímo k přístavu.

 

* jedno klenební pole, vymezené sloupy, nebo pilíři

* dvojité, jedním sloupkem dělené románské, nebo gotické okno

 

Plavba podél pobřeží

 

Goticko-románská nádhera. Ale toto není žádný skanzen. tady bydlí lidé!

 

Katalánsko, srpen 1995

 

 

Můj příběh
Autor: Jan Zelenka
Hodnocení:
(5.1 b. / 13 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jan Zelenka
Přátelé, děkuji za vaše ohlasy.
Eva Mužíková
Jendo, tak jsem si tu plavbu vychutnala, malém jsem dostala mořskou nemoc i já. Nevím, nevím, jestli bych " to dala".
Helena Přibilová
Plavba po moři..., pro nás "suchozemce" bezpochyby krásná a romantická představa. Leč já ji mám většinou spojenou s nepříjemnými zážitky. Trpím totiž "mořskou nemocí"...:))
Martina Růžičková
Krásný zážitek. Ta románsko-gotická obydlí jsou úžasná.
Soňa Prachfeldová
Skvělé vyprávění i pri líčení té vodní smršti jsem se moc bavila. Ať Tě Honzíku múza líbá i v novém roce. Hodně zdraví !
Dana Puchalská
Španělsko je moc krásná země. V Tosse de Mar jsem byla a škoda,že jsem nefotila na digitál. Mám doma spoustu fotek, ráda se jimi probírám a vzpomínám.
Věra Ježková
Jendo, z tvého poutavého vyprávění soudím, že plavba by se mi taky líbila. Středověk mám ráda a před lety jsem zjistila, stojíc na palubě při plavbě přes neklidný La Manche, že mořskou nemocí netrpím.
Zuzana Pivcová
Musí tam být krásně. Jen jednou jsem váhala, zda španělskou dovolenou, nakonec jsem zvolila Řecko. Teď už se tam nepodívám, ale každý Váš příspěvek uvítám.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 52. týden

U tradic zůstaneme i na přelomu roku 2024 a 2025. Kvízové otázky tohoto týdne se budou týkat tradic novoročních.