Úvodní foto: autorka

O xenofobii s úsměvem XXIII: Španělé

15. 12. 2020

Můj příběh

Autor: Věra Ježková

Hodnocení:

(5.1 b. / 13 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE

Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

Jan Zelenka 15.12.2020 15:41

Byl jsem ve Španělsku jen krátce a to v Katalánsku. Vzhledem k tomu, že jsem se nějaký čas učil španělsky, abych se tam domluvil, zaujaly mne nápisy, které v čisté španělštině rozhodně nebyly. Až doma jsem si uvědomil, že to byla katalánština. Katalánci jsou velcí nacionalisté. Těžko po jednom týdnu Španěly hodnotit. Snažil jsem se tam co nejvíc mluvit a mé dojmy byly veskrze příjemné. Zejména z nádherné Barcelony.

Zuzana Pivcová 15.12.2020 14:28

Španěly posoudit nemohu, neznám je. Byla jsem před asi 14 lety jen zcela krátce v Madridu, a to na výroční schůzi Mezinárodního vojenského archivního výboru. Vždycky mi byly velmi nepříjemné býčí zápasy. To je jediné, co mě napadá. Zajímavé jako vždy, Věrko, díky.

Zpět na homepage Zpět na článek

Jak mi uletěly včely

S včelařením jsem začínala těsně po čtyřicítce, dá se říct nedopatřením. A protože tenkrát nebyl internet, učila jsem se dlouho a i dnes, po třiceti letech, mám vůči včelám velký respekt. Protože každý začátek má pokračování, podělím se s vámi o pár zážitků se včelami.

Ludmila Černá