„Jak se máš?“
„Výborně, jak ty?“
„Nic moc, však to znáš. Zdraví na nic, nemládneme.“
„Hm, já se cítím lépe než ve třiceti. Každý den si říkám, že se mám lépe a lépe.“ Následuje široký úsměv.
U protějšku je však v tuto chvíli místo širokého úsměvu spíše úšklebek jasně vyjadřující, co si dotyčný myslí: „Kdy už přestaneš s tím předstíráním nekonečného štěstí, když dobře vím, že máš syna v base, zadýcháváš se na každém patře a důchod máš tak mizerný, že sotva zaplatíš nájem.“
Někteří lidé však přistupují k životu s přesvědčením, že za žádnou cenu nedají najevo, že mají nějaké starosti, trápení. Chtějí na veřejnosti působit jako spokojení, úspěšní, vyrovnaní, ba přímo šťastní.
„Mám sousedku, která se na každého, koho potká, směje tak, až jsem se zpočátku otáčela, protože jsem myslela, že se takto směje na někoho za mnou. Že za mnou stojí někdo, koho miluje. Jenže ona se tak smála na mě, cizí ženskou. Časem mi došlo, že se takhle zubí na všechny. Dost se jí vyhýbám. Vždy mě zdrtí, když na mě ve výtahu kromě úsměvu vybalí i řeči o tom, že dnes máme krásný sluníčkový den a podobně. Jeden soused o ní říká, že se tak směje, protože má nové zuby a chce aby jí je všichni obdivovali. Ona se snaží být milá, veselá, ale my z ní máme spíše legraci,“ říká jednašedesátiletá Iva, která žije v jednom ostravském paneláku.
Podobně mluví její soused. „Ta dáma má syna ve Spojených státech, často tam jezdívala, tak to asi pochytila tam, ten falešný americký úsměv.“
Proč falešný? Třeba je spokojená, veselá…
„Nevěřím. Je divné, když se člověk pořád jen na každého bezdůvodně směje.“
Dotyčná paní si možná naopak říká, že bydlí v domě plném morousů, lidí, kteří se neumějí radovat ze života. Možná je její úsměv upřímný, je na světě ráda. Možná ho nasazuje každý den za dveřmi svého bytu a vychází s ním, protože se jí tak lépe čelí těžkostem. Možná nechce světu dávat najevo, že těžkosti má, nechce být litována, vyhovuje jí hrát roli spokojené ženy.
Lidé, kteří cestují, často porovnávají rozdíly v jednotlivých národech právě podle toho, jak se obyvatelé té či oné země chovají na veřejnosti, jak jsou milí, jak se usmívají. Typický příklad? Mnozí Evropané jsou zaskočeni tím, jak se Američané neustále usmívají a říkají, že jsou ‚happy‘. Když to vidí zasmušilý seveřan či Čech zvyklý se spíše mračit, je překvapen a říká: ‚nevěřím jim, jsou to falešné úsměvy.‘
Ani psychologové nemají v tomto směru jasno. Někteří tvrdí, že takový naučený úsměv vyvolává u okolí pozitivní reakce, jiní jsou přesvědčeni, že mnohé lidi spíše odrazuje a vyvolává v nich dojem nedůvěry.
Psycholog Brent Scott se tímto tématem dlouhodobě zabývá a tvrdí, že problémem často bývá, když zaměstnavatelé nutí zaměstnance pracující se zákazníky k nepřetržitému usmívání se. „Nucené předstírání úsměvu často vede k emočnímu vyčerpání a také i k horšímu plnění pracovních povinností. Když je člověk nucen v práci celý den nosit falešný úsměv, často se jeho skutečná nálada postupně horší a produktivita celkově klesá,“ tvrdí.
S tím má zkušenost osmapadesátiletá Monika, která před pár lety začala pracovat v malém obchodě s módou a kosmetikou. „Obchod patří jedné mojí známé. Byla jsem ráda, že jsem tuhle práci dostala, protože prodejna je kousek od mého bydliště a v mém věku se práce hledá těžko. Byl to příjemný obchůdek a já v něm kromě práce prodavačky měla na starost ještě i předvádění výrobků jedné kosmetické firmy a zároveň jsme fungovali jako výdejna zboží koupeného přes internet. Potíž byla v tom, že šéfka si přála, aby se neustále usmívala a lichotila každému, kdo přijde. Ona je ten sluníčkový typ. Takže přišel chlapík pro balík z e-shopu, ona vyskočila zpoza závěsu a zašveholila, že máme krásný den a že dotyčný by měl, cituji ‚koupit manželce nějaké z našich úžasných mydlíček nebo co takhle nějaké krásné šatičky pro krásnou paní.“ Chlap se vyděsil a víckrát už nepřišel ani pro balík. Totéž vyžadovala po mě. Časem byla nespokojená, říkala, že se tvářím mrzutě, že jí odrazuju zákazníky. No já jsem typ, který má koutky úst spíše dolů, úzké rty, přísný výraz, i když se cítím dobře. Neumím nasazovat falešné úsměvy, ani nechci. Ona šéfka se sice směje a švitoří, ale ve skutečnosti doma řve po manželovi, je nervózní a co vím, občas i vzadu v kanceláři brečela,“ shrnuje Monika svou zkušenost.
Proběhl průzkum, jehož cílem bylo zjistit, zda mají projevované pozitivní emoce, například takzvaně falešný úsměv, vliv na skutečné emoce vyvolané příjemnými zážitky či skutečnými hezkými vzpomínkami. Ukázalo se, že umělý projev emocí lidi spíše psychicky ničí. Dlouhodobé předstírání spokojených pocitů není zdraví prospěšné. Nicméně krátkodobé nasazení úsměvu funguje jinak. „Když se v nějaké situaci začneme usmívat, můžeme se cítit lépe, můžeme cítit ochotu plnit svěřené úkoly. Je to určitý druh sugesce. Jenže ta neúčinkuje dlouho, takže časem člověk začne být nejistý. Začne mít pocit, že to vlastně není on,“ vysvětlil psycholog Brent Scott.
Naopak psycholog Paul Eckman, který se tímto tématem rovněž zabývá, ve svých pracích tvrdí, že když nasadíme určitý úsměv, aktivujeme tím svaly, které používáme při úsměvu upřímném, skutečném, při pocitech radosti. „A tím se spouští v mozku reakce podobná té, kterou zažíváme při radosti skutečné,“ tvrdí.
Zkrátka, jde o oblast lidského chování, o které nemají jasno ani odborníci, natož tak obyčejní lidé. A tak zatímco někdo prožije život s širokým úsměvem a přáním hezkého sluníčkového dne každému, koho potká, jiný člověk o něm bude celý život říkat: to je ale idiot, kdo ví, co tím svým nesnesitelným úsměvem zakrývá?
