„Fixnámolkuličky,“ sykla Běta, zvedla nohu a pozorně prohlížela pravé chodidlo. Na vnějším okraji se táhla červená čára, na jednom místě prosakovala krev. Sehnula se a z písku vytáhla malý, ale ostrý střep rozbité mušle.
„Stojí mi to tu za to? Vedro je tu, v noci rámus, spát se nedá ani ve dne ani v noci, nebylo by mi doma líp?“ brblala si polohlasně pod nos, ale hned se provinile ohlédla. Moc dobře si uvědomovala, proč se tady nudí, celý den se jen placatí na pláži v horku, v noci se převaluje beze spánku na rozpáleném lůžku pokoje, jehož okna vedla na hlučnou ulici. Sama to Simoně navrhla, když za ní loni na podzim přišla celá uplakaná, že na stará kolena jí manžel včera večer řekl, že se rozvádí. Prý potkal konečně životní lásku, no, samozřejmě, skoro o dvacet let mladší a méně opotřebovanou kolegyni z práce. Marně ji utěšovala, že Jindřich určitě časem pochopí, že udělal chybu, že ho chytla druhá míza, ta mladá jen potřebuje jeho peníze a zmizí jen co uslyší, jak Jindrovi vrže v kolenou, ať neblázní a dá tomu čas.
Ne, to se musela Simona zatvrdit, prostě se zatnula a trvala na rozvodu. Sice celou tu dobu chodila k Bětě brečet, přes silné řeči stále čekala, že to Jindřich vezme všechno zpět, že večer zazvoní doma u dveří, omluví se, poprosí ji, aby mu odpustila a vzala ho zpět. Jenže Jindřich nepřišel, soud je rozvedl hned na poprvé a Simona se ten večer málem zhroutila.
„Nebreč,“ křičela na ni tenkrát Běta, „vždyť jsi to sama chtěla, tak co teď blbneš? Kdybys jen slovíčko řekla, soudce vás dnes nerozvedl, měla bys čas, aby si Jindra uvědomil, co dělá, aby si to srovnal sám, co vlastně chce. Ale to ne, to jsi musela u soudu blbě kecat, vymýšlet si, že máš už taky přítele, čemu se vlastně divíš? A vůbec,“ pokračovala, když Simona nepřestávala naříkat, “když už jsi si toho přítele vymyslela, tak ti nějakého najdeme. Není důvod, abys byla sama. Dáš si inzerát.“
„Co?“ vykulila Simona oči a zapomněla v šoku brečet. „Inzerát? Copak jsi se zbláznila? Já a inzerát? Nechci žádného jiného chlapa.“
„Ale budeš ho mít,“ rozhodla tenkrát Běta. „Nebudu pořád poslouchat, jak jsi se chudinka obětovala, všechno dělala jen pro rodinu a na stará kolena zůstala sama. A tak....“ nedořekla, protože v ní zajiskřil nápad. Vrhla se k počítači a začala klikat myší.
„Najdu nám nějakou pěknou dovolenou, určitě tu bude něco i pro seniory, to bývá se slevou, někde jsem to slyšela.“
A teď je tady. Simona je spokojená, protože se seznámila s dvěma staršími pány. Byla se ten první večer sama projít, protože Bětku z toho všeho rozbolela hlava a odmítla se hnout z pokoje, zašla s nimi na skleničku a teď ráno popadne tašku, hodí do ní krémy, časopisy a spěchá na pláž. Vladimír, ten jí učaroval. Prý jaký je milý a vtipný, pozorný, no jo. Úplně zapomněla, že se jí původně vůbec na dovolenou nechtělo, naříkala, co tam bude dělat, tak brzy po rozvodu, co si lidé pomyslí… A diví se Bětě, proč ona vysedává radši sama někde bokem od lidí, když přece tu dovolenou tak prosazovala. Ten druhý, Vladimírův kamarád, se prý na ni vyptával.
„Ach jo,“ povzdychla Běta. „Kdyby tak Simona věděla, co neví.“
Už když se skupina turistů scházela v Praze na letišti, stačil jí jeden pohled a dovolenková nálada zmizela, jako když mávne proutkem. Uviděla svého kamaráda Petra. Stál trochu bokem od ostatních, prošedivělý, zajímavý. Vedle něho žena s blond vlasy, o něco menší, Petr k ní nakláněl hlavu a něco říkal. Bětu vlastně vůbec nezaregistroval. V tom okamžiku měla chuť okamžitě zmizet, nikam neodlítat, zahrabat se doma do peřin. Jenže to už se z reproduktorů ozvala výzva k nástupu do jejich letadla, musela zvednout svůj kufr a následovat Simonu a ostatní. Koutkem oka zahlédla, jak dosud její kamarád taky popadl kufr a cestovní tašku a vydal se za nimi. V letadle seděl někde v předu, Běta se Simonou téměř až na ocase. Běty si všimnul až po přistání na Krétě, na letišti v Heraklionu. Neušlo jí, jak se zarazil. Kývnul na ni a vypadalo to, že chce k ní i nakročit, a třeba prohodit pár slov, jenže v tom k němu přistoupila ta blondýna a ukazovala mu na jeden z kufrů, přijíždějícímu po dopravním pásu. A Běta se okatě otočila jinam, nechtěla s ním mluvit, nestála o nějaké vysvětlování. Vlastně - proč. Byl to jen kamarád.
Před letištěm je čekala průvodkyně, naložila všechny do jednoho z autobusů a rozvážela je po okolních penzionech. Ji se Simonou vyložila hned na třetí zastávce, jen je dvě, ostatní byli různě rozhozeni po jiných hotýlcích a penzionech, takže neví, kde vystoupil Petr s blondýnou.
Jenomže ho nemohla pustit z hlavy. Petr byl jen kamarád. Aspoň tak ho sobě i jiným představovala. Seznámili se na internetové Seznamce a Petr se jí hned přiznal, že je silný kuřák. Ale protože se jim spolu dobře psalo, dohodli se, že zůstanou kamarádi přes internet. Vyměňovali si názory na život, na politiku, dění ve světě. Snad to, že se původně domluvili na absenci osobního setkání, jim pomohlo překonávat rozpaky a opatrnost. Navzájem si sdělovali své životní bolesti a porážky, navzájem si pomáhali radami, jak dál. Petr věděl, že Bětka dál pokouší osud a hledá nového životního partnera, Bětka věděla, že Petr odpověděl na inzerát jiné ženě. Co na tom, byli přece jen kamarádi. Jako kamarádi se také setkali konečně u kafe, jako kamarád pomáhal Petr Bětce s odvozem k lékaři či radou, co a jak opravit na domku a Bětka mu za to občas něco uvařila či upekla. No, a takto to klapalo bez problémů skoro rok.
Ale před několika týdny se to zadrhlo. Bětka ani přesně nevěděla proč, Petr se náhle úplně ztratil, nevzal jí dvakrát telefon, neodepsal na mail. A Bětka se stáhla taky, Petr je sice kamarád, ale nebude se mu přece vnucovat. Až poté si uvědomila, jak jí chybí. Najednou si neměla s kým od srdce popovídat, chechtat se nad bláznivými událostmi toho kterého dne, vymýšlet hlouposti, nechat se občas trošku politovat, povzbudit, dokonce, jak si dodatečně uvědomila – ani rozmazlovat. Prostě Petr zmizel z obzoru a Bětka jen si lítostivě občas povzdechla nad zmařenou příležitostí.
Až ho teď potkala na letišti. S docela hezkou blondýnou. To, co tušila, se jí potvrdilo. Petr si našel přítelkyni, které nevadilo jeho kouření. A na ni, na Bětu, prostě zapomněl. Jeho zrada ji netušeně zabolela, o to víc, že Petr zradil i své zásady a ani se s ní nerozloučil, neřekl jí ani ahoj, končím s kamarádstvím, našel jsem něco víc.
A teď sama stojí na pláži, rozřezaná pata ji pálí. Všude kolem, kam se podívala, posedávali a polehávali lidé v různé grilovací škále, od čerstvých dovolenkářů v barvě špinavého sněhu po čokoládově opálené domorodce, všude zněl smích, řev písní z reproduktorů, křik dětí, jen ona tu stála opuštěná a sama. Rozhlédla se, jestli neuvidí Simonu. Byly domluvené, že se dnes konečně sejdou a užijí si sluníčka spolu.
„Kluci dnes jedou někam na výlet, budu tam sama,“ hlásila jí včera večer kamarádka, „přijď za mnou, jinak nechápu, proč jsi mne ty sem nutila jet,“ tázavě se na ni dívala.
Bětě nezbylo nic jiného, než jí přikývnout. Beztak měla výčitky svědomí, že kamarádku opustila a byla vděčná těm dvěma neznámým, že se Simony ujali.
„Tady, Bětko, tady,“ uslyšela nakonec Simonu. Ležela vlastně jen kousek od ní, pod proužkovaným slunečníkem.
„Pojď honem, čekám na tebe, chci jít už konečně do vody,“ smála se na ni. „Všimla jsi si toho plakátu v recepci? Pozítří je výlet, do soutěsky Samarino, pojedeme, jo?“ pokračovala. „Je to tam prý hodně zajímavé, hezké. To přece ujdeme, ne? Je to tedy třináct kilometrů, ale už jsme ušly víc.“
„To bychom mohly,“ souhlasila Bětka. „Ráda bych viděla z Kréty i něco víc, než písek a moře, i když se mi to tu líbí,“ usmála se přátelsky na Simonu.
„Přes poledne to zařídíme,“ zaradovala se Simona. „a večer jdu s Vláďou na skleničku, třeba se kluci taky přidají, bude větší legrace. Aspoň bys ho poznala,“ začervenala se trošku.
„A vůbec, s Vláďou si výborně rozumíme, třeba se ti zalíbí jeho kamarád. To by bylo krásné..,“ zasnila se Simona.
Bětka ji s troškou despektu podbarveným jen špetičkou závisti pozorovala. Takhle se zamilovat, po třech dnech dovolené. Kdoví, co je ten její Vláďa zač. A to nedávno ještě naříkala, jak ji Jindřich podvedl, že si dovolil ji teď skoro v šedesátce opustit. Ale konec konců, proč ne. Vždyť ani v šedesáti život nekončí, nemizí touha po něčí blízkosti, po pohlazení, lásce.
„To jen ti mladší si myslí, že starší už nic nepotřebují, že jim stačí důchod, krmit v parku holuby a mít nohy v teple,“ pomyslela si rozveseleně Bětka.
„Jdeme do vody, pojď, ať máš formu a tomu tvému Vladimírovi se líbíš ještě víc,“ pobídla kamarádku a rozběhla se první do vody.
S malou přestávkou přes poledne strávily u vody celý den. Hladové se vrátily až na večeři, a hned po ní Simona zmizela.
„Nebudu pryč dlouho“ slíbila Bětce a ani se nenamáhala ji vybídnout, ať jde teď večer s ní.
Pozítří ráno vstávaly brzy. Počkaly si v jídelně na snídani a pak spěchaly prázdnými uličkami městečka k místu srazu. Doběhly mezi posledními, nastoupily do autobusu a Simona se okamžitě nedočkavě začala rozhlížet.
„Támhle jsou,“ šeptla Bětce do ucha a mávla rukou. Bětka se podívala ukazovaným směrem a zastavilo se ji srdce. Uviděla Petra. Seděl vedle nějakého vysokého muže, díval se na ni a čekal. Na co, to Bětka nevěděla, stála jako strnulá, dokud ji někdo netrpělivě popostrčil.
„Paní, běžte dál, támhle jsou ještě volná místa.“
„Děkuji, už jdu,“ vzpamatovala se a popošla. Simona se už usazovala a to na sedadlo zrovna za Petrem.
„Kde má tu svou blondýnu?“ pomyslela si zmatená Bětka. Ale na nějaké velké přemýšlení neměla čas. Simona ji za ruku stáhla na sedalo.
„Je ti něco, není ti špatně?“ ptala se starostlivě.
„Ne, proboha, nic mi není,“ uklidňovala ji, nespokojená, že na sobě tak moc nechala znát překvapení. „Jen jsem nemohla popadnout dech, asi jsme moc spěchaly. Jen klid, všechno je v pořádku.“
„Tak se usaď, představím ti Vladimíra,“ usmála se Simona. Vysoký muž na sedadle před Simonou se otočil a taky se usmál.
„Vladimír Nový,“ představil se. Simona se nadechla a chtěla něco říct, ale Petr nečekal, rovněž se otočil a zeptal se svým tichým, příjemným hlasem.
„Jak se máš, Bětuško? Už jsme se dlouho neviděli.“
Simona pootevřela pusu, nic neřekla, jen se otočila na Bětku a čekala na vysvětlení. Vladimír se pousmál, asi o Bětce už něco věděl.
„Já dobře, jen si mne překvapil, nečekala jsem tě tu,“ odpověděla klidně Bětka, sama na sebe pyšná, jak se jí daří zachovat klid.
„Ano, já jsem o tobě taky nic nevěděl, jen jsem tě zahlédl na letišti, ale asi jsi moc spěchala,“ odpověděl Petr a otočil se zpět.
Bětka jen zalapala po dechu. „Tak já jsem moc spěchala? A co ta tvoje kráska?“ pomyslela si a cítila, jak se v ní rodí lítost. Ale v rozhovoru nepokračovala, jak taky, když se s ní Petr bavit nechce.
Autobus jel dlouho. Průvodkyně vpředu jim povídala o krajině, ukazovala jim zajímavosti, vysvětlovala historii. Bětka si jen matně zapamatovala horu, kde se podle pověsti narodil Zeus, sledovala upravené vinohrady a olivové háje. Občas prohodila pár slov se Simonou i oběma muži. Srdce se jí nečekaně svíralo. Znovu si uvědomovala, jak moc jí Petr chybí. Jeho hlas, úsměv, rady, názory, postoje. Náhle si s úžasem uvědomila, že to, co k Petrovi cítí, není jen přátelství. O to víc ji opět zamrzelo, jakým způsobem se vytratil z jejího života.
„Vůbec to k němu nesedí, choval se vždycky tak citlivě, upřímně. Nikdy se nepřetvařoval. Tak co se to s ním stalo?“ Pak si s úlevou uvědomila, že se s ním dnes uvidí celý den.
„Zeptám se ho na to,“ rozhodla se Bětka. „Ale co s tou jeho blondýnou? Jestli je s ní šťastný…,nemůžu se mezi ně plést, nemůžu mu to kazit,“ vzpoměla si, jak jí povídal o své osamělosti.
Autobus zatočil na parkoviště a zastavil. Průvodkyně jim ukázala vchod a pokladnu a s úsměvem se s nimi rozloučila.
„Vždyť já vůbec nevím, co bude dál, doufám, že ji aspoň Simona pozorně poslouchala,“ lekla se Běta. Simona nezklamala. Koupila vstupenky, navedla Bětku k pěšině a potutelně se zeptala: „Dál už půjdeš sama?“
O existenci Petra věděla, věděla i to, že se s ním Bětka přestala stýkat, ale nikdy ho neviděla. Teď v autobuse pochopila, kdo to je a trochu jí ta situace připadala směšná. Jenže si uvědomovala, jak ji kamarádka v zimě držela nad vodou a chtěla jí to aspoň částečně vrátit. Šlapaly spolu zástupem turistů ze svahu dolů, oba kluci, jak jim říkala, šli před nimi. Cesta byla z počátku úzká, kamenitá. Museli jít opatrně, soustředit se na kroky, aby neuklouzli. Občas se k nim Vladimír či Petr obrátili a pomohli jim přes horší úsek. Simona s Vladimírem si povídali, dělali si jeden z druhého legraci. Bětce začal být Vladimír sympatický, cítila, že je to upřímný člověk. Když sestoupili konečně až na dno soutěsky, turisté se trochu rozptýlili a skupinky prořídly. Simona s Vladimírem šli pravidelným krokem zabraní do hovoru a Bětka s Petrem byli několik metrů za nimi. Mlčeli, jen občas prohodili slovo. Až náhle se zeptal Petr:
„Proč jsi se mi vyhnula na letišti?“
„Nebyl jsi tam přece sám?“ překvapeně se na něho podívala Běta. „Měl jsi tam partnerku.“
„Partnerku?“ opakoval po ní Petr. „Jakou partnerku? Přece víš, že nikoho nemám.“ A udiveně se na ni podíval.
„A co ta blondýna, co tam s tebou byla?“ nechápala zase Běta. „Viděla jsem vás spolu už v Praze, na letišti. „
„Hanka?“ začal se smát Petr. „No, to je opravu docela atraktivní ženská,“ pokračoval a sledoval Bětčinu reakci. „To víš, taková blondýna...“ nedořekl a zase se zasmál. Bětka na něho dál nechápavě koukala. Cítila, že si z ní Petr dělá legraci, ale nerozuměla, proč.
„Proč se mi směješ?“ ptala se. “Když jsi se mi přestal ozývat, pochopila jsem, že jsi si někoho našel, ale..“Ani nedořekla větu, Petr se prudce ohradil: „Já jsem se nepřestal ozývat. Ztratil jsem mobil, byl jsem za tebou a chtěl ti to říct, jenže ty..,“ nadechl se a pokračoval.
“Ty jsi zrovna měla někoho doma. Nechtěl jsem ti překážet, byli jsme přece domluvení, že když si někoho najdeš, přátelství ukončíme. Takže když jsem tě slyšel, jak se s ním směješ, poslal jsem ti večer maila, pak ještě dva, ani na jeden jsi mi neodpověděla.“
„Já jsem žádného maila nedostala,“ skoro zaječela Běta. „Nejmíň dvakrát jsem ti volala, nikdy jsi mi to nevzal.“
„Jak jsem mohl, když jsem neměl mobil,“ skočil jí do řeči Petr.
„A já jsem měla pokažený počítač,“ začala se smát Bětka úlevou. „Nemohla jsem ti odpovědět, když jsem nic nedostala. A ten chlap, to byl asi synovec, nikdo jiný u mne nebyl. Spravoval mi ten počítač, byl u mne několikrát, než to dal do pořádku. Pak jsem ti poslala ještě jednoho maila a na toho jsi mi neodpověděl zase ty.“
„Aby ne, nebyl jsem doma. Byl jsem na pár dní u bratra, potřeboval s něčím pomoc a nemá internet. Prý ho nepotřebuje.Vrátil jsem se, jen abych si sbalil věci na dovolenou, Vladimír ji koupil jako Last minut, abychom prý neseděli pořád doma jako jezeveci.“
Chvíli šli mlčky, oba museli zpracovat nové informace. Bětka cítila ohromnou úlevu, že Petrovo odmlčení bylo jen velké nedorozumění, nečekaný souhrn náhod. Mlčení přerušil zase Petr:
“Ta blondýna, víš,“ koukl na Bětku a zase se usmál, „to je sousedka. Manžela s dětmi tu má už tři týdny, jela ho vystřídat. Jejich kluk trpí na astma, tak chtějí, aby byl v létě u moře co nejdéle. Jen jsem jí pomáhal s kufrem. Snad jsi nežárlila?“
„Žárlila,“ přiznala upřímně Bětka.
„Na co?“ zeptal se tiše Petr..„Dohodli jsme se přece jen na kamarádství, ty sama jsi to tak chtěla. Že nechceš kuřáka, nedokázala jsi si představit, že bys dostala kuřáckou pusu.“
„Ale názory a přesvědčení se můžou změnit,“ zamumlala pro sebe Bětka.
„Co říkáš?“ tázal se zase tiše a opatrně Petr.
„Že se názory a přesvědčení mění,“ zastavila se Bětka a podívala se mu do očí.
„Bětuško,“ Petr jen polkl. „Myslíš to doopravdy? Jsi si jistá? Není to jen taková hra? Ty víš, že tě mám rád. Nikdy jsi to nechtěla slyšet, vadilo ti mé kouření. Udělal bych pro tebe všechno na světě, ty jsi se bránila.“
Stáli na kraji stezky, dívali se jeden na druhého.
„Není to hra,“ řekla a stále se mu dívala do očí. „Až když jsem si myslela, že jsem tě ztratila, jsem poznala, co pro mne znamenáš. Nikdy víc jsem si nebyla jistější než teď.“
Petr se na ni chvíli díval a pak ji vzal do náruče. Objímali se na dně soutěsky, kolem je obcházeli skupinky lidí. Všichni se usmívali. Těm dvěma to bylo jedno. Petr tiskl Bětku k sobě, pak ji políbil
„Bětuško,“ zašeptal ještě jednou. Pustil ji z objetí a ruku v ruce se vydali opět na cestu. Nic neříkali. Bětka cítila klid a štěstí. Na tvář se jí přilepil úsměv.
„Tak dlouho jsem byla sama, někoho hledala, celý rok jsem ho měla na dosah.“
Zastavili se u lavičky, na které už seděli Simona s Vladimírem.
„Pauza,“ oznámil jim Vladimír. „Máme za sebou tak polovinu cesty, teď půjdeme tím nejužším místem. Ale je to tam prý krásné, divoké.“
Pak se na ně pozorně zadíval. Usmál se, pak se usmál i na Simonu a dál už nikdo nic nekomentoval.
