Je mi osmdesát, jsem ve vězení a nevím, na jak dlouho. Chtěla bych raději umřít
Ilustrační foto: ingimage.com

Je mi osmdesát, jsem ve vězení a nevím, na jak dlouho. Chtěla bych raději umřít

7. 12. 2020

Postupně ztrácím zrak, chodím jen s obtížemi. Je mi osmdesát let. Mám zakázáno vycházet z pokoje, který má rozměry asi šest krát čtyři metry. Dcery jsem neviděla dva a půl měsíce. Jsem ve vězení, ve které se změnil náš domov pro seniory.

Kdyby mi někdo řekl, že v osmdesáti letech poznám pocity vězně, nechápala bych, co si pod tím představit. Teď jsem vězněm, i když jsem nic neprovedla. Nesmím opustit malinký pokoj. Nevidím, takže nemůžu číst ani sledovat televizi. Dcera mi posílá v balíčcích audioknížky, může mi dát balíček dvakrát do týdne. To mám, myslím, oproti vězňům výhodu. Třikrát denně mi personál položí na stolek u postele stravu. V tom jsem na tom, myslím, s vězni stejně.

Dcery mi každý den telefonují. Jinak jsem už s nikým dva měsíce nepromluvila. Pečovatelky totiž nemají na mluvení čas. Chápu je, jsou úplně vyřízené. Vždy jen přiběhnou, pomohou mi s tím nejnutnějším a běží. Vypadají dost zmatené. Včera jsem hmatala po hrnku a našla jsem v něm stočenou roušku. Doufám, že byla moje. Někdy mám na malinkém pojízdném stolku vedle postele i tři neodnesené talíře s jídlem, misku na mytí, ovoce, nějaké ubrousky, nevím co. Párkrát jsem to omylem shodila, omlouvám se, opravdu nevidím a musím mít vše vždy na svém místě. Což teď mnohé pečovatelky nevědí, protože se střídají a stále jsou tady nějaké nové, které neznám. Něco mi tu mrsknou a zmizí a já ani nevím, co to je.

Znám ty původní všechny podle jména a hlasu, ale teď je v tom zmatek. Je jich spousta v karanténě nebo na nemocenské nebo byly převelené na jiná patra, přicházejí sem různí dobrovolníci, kteří zase brzy mizí. V našem domově je totiž covid.

Ta mrcha se tady dostala až teď, v době, kdy se už národ raduje a jak slyším v rádiu, vesele se baví v barech a restauracích. Prý je tu nakaženo hodně lidí, proto nesmíme ani na chodbu. Vím, že pečovatelky dělají, co mohou. Je mi jich líto. Je mezi nimi hodně hodných ženských i skvělých chlapíků. Nechci, aby to vyznělo, že to co říkám, je stěžování si.

Říkám to proto, že protože vím, že to už dlouho nevydržím. Zešílím. Chtěla bych umřít.

V létě tu bylo fajn. Dcery za mnou chodily několikrát týdně, vyvezly mě na zahradu. Byla jsem ráda, že jsem se sem dostala, protože jsem už život doma opravdu nezvládala, i když mi holky pomáhaly. Ale pořád jsem padala, pálila se, řezala se, už to s těma mýma mizernýma očima  opravdu nešlo. Přechod do domova byla velká změna, ten malý pokoj, ta ztráta soukromí. Ale věděla jsem, že si tady musím zvyknout, že to jinak nejde. Ani jednou jsem nevyslovila nějakou nespokojenost, nechci být nikomu na obtíž.

Ale teď bych opravdu chtěla umřít. Nechci být vězněm. Nic jsem nikdy špatného neudělala, nepatřím do vězení.

Nejhorší je, že ze všech stran slyším, jak nás staré lidi chcete chránit. Že to, že jste mě uvěznili, je pro mou ochranu, pro mé dobro. Už si ani nepouštím rádio, když tam slyším, jak si lidé stěžují, že nevydrží cvičit v roušce nebo že nemohou do oblíbené hospůdky. Přála bych jim vidět tady ty chudáky sestry, které jsou v rouškách od rána do noci. Přála bych jim, aby je zavřeli do mého malého pokoje a přes měsíc nesměli vyjít ani na chodbu, natož ven. Teď jsem poslouchala v rádiu, jak jsou s noci plné ulici lidí, jak slavili Mikuláše, jak stáli před hospodami. Já to chápu, kdybych byla mladá, byla bych tam taky. Taky by mě nezajímalo, že někde nějaké babky jsou ve vězení. Jenže my jsme v tom vězení proto, že se ten virus pořád šíří. A on se šíří proto, že ti lidé nejsou schopni ještě pár týdnů vydržet být doma, nechodit nakupovat, nechodit se bavit. Oni říkají: my jsme mladí, my chceme normálně žít, my neonemocníme a vás staré, ohrožené chráníme.

Je to odporné, alibistické, pokrytecké.

Vy jste nás zavřeli do vězení, abyste měli čisté svědomí a mohli se bavit, cvičit v těch vašich fitcentrech a nakupovat. Vy se budete bavit, virus se bude pořád šířit a my budeme pořád zavření. Já už nikdy nevyjdu z pokoje? Když to sousedka z vedlejšího pokoje zkusila, slyšela jsem na chodbě řev, hnali ji zpět jako dozorci vězně.

Dvakrát týdně se mnou rehabilitační sestra chodila s chodítkem patnáct minut po chodbě a já díky tomu aspoň trošku začínala chodit. Teď nesmím chodit po chodbě, sestra nepřichází, nevím, co se s ní stalo. Já ležím. Snažím se tu aspoň těch pár metrů šourat tam a zpět. Jako vězeň v cele, tam a zpět. Cítím, jak mi ochabují svaly. Za chvíli už nebudu moct chodit vůbec.

To samé jsem už zažila na jaře. Tehdy jsem byla v léčebně dlouhodobě nemocných v Ostravě. Když vypukla první vlna epidemie, měsíc jsem nesměla opustit pokoj, pak mě aspoň sestry občas vyvezly na terasu. Ale nikoho z příbuzných jsem tehdy neviděla dva měsíce. Teď je to stejné.

Nevadí mi samota, jsem na ni zvyklá. Tehdy na jaře jsem měla  pocit, že všichni lidé drželi spolu a takzvaně táhli za jeden provaz. Teď je to jiné. Teď se pokrytci starají jen sami o sebe a ještě mají tu drzost říkat, že chrání seniory.

Vy nás nechráníte, vy nás zabíjíte. Já nemám kam jinam jít. Já se už do svého původního bytu nedostanu, není tam výtah, nemůžu žít jinde než někde, kde mám celodenní péči. I když už teď personál nemá kvůli těm nakaženým moc času, aspoň mi sem vždycky přinesou to jídlo, pomohou mi s hygienou. Jsem jim za to vděčná. Ale nechci tak žít po zbytek života. Nechci být vězněm, tohle si nezasloužím. Celý život jsem se chovala slušně. Nepatřím do vězení.

Často se dívám z okna. Sice nic nevidím, ale aspoň dýchám vzduch. Kéž bych tu měla aspoň malý balkónek. Ale i to malé okno je dobré. Tak jsem vám jen chtěla říct, jak se  žije v osmdesáti v base. Já vím, že je vám to jedno. Ale tak, já si tím trochu ulevila.

Vyprávění osmdesátileté Dany, klientky jednoho z domova seniorů v Moravskoslezském kraji, která si nepřeje uvést své celé jméno, zaznamenala
Vratislava Hofmanová.

psychika stárnutí
Hodnocení:
(4.7 b. / 36 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Monika Monca
Proc tak utocny clanek? My jsme take zavreni ve vezeni. Ze je pani 80 a je zavrena v duchodaku? Do domova duchodcu clovek odchazi dobrovolne, musi sam podepsat zadost. A kde je jeji rodina, kterou si vychovala? Proc si ji nevezmou aspon pres covid k sobe? Aha, to neni podstatne, podstatne je, utocit na vsechny okolo. A tohle uz je vylozena lez: "Vy jste nás zavřeli do vězení, abyste měli čisté svědomí a mohli se bavit, cvičit v těch vašich fitcentrech a nakupovat. Vy se budete bavit, virus se bude pořád šířit a my budeme pořád zavření." Fitcentra jsou zavrena, v nakupnich centrech samy duchodce, protoze mlady clovek si radsi nakoupi online a necha dovezt. Tento clanek je opravdu ubohy. Reknu vam, pokud je tahle starenka realna, vubec ale vubec ji nelituji.
Sim Bel
To si snad dělá legraci ne? Možná by potřebovala na pár týdnů opravdu zavřít do vězení, pak by ji tyhle hloupé kecy přešly.... Mladí že chodí jen do fitka a do hospody a kvůli toho že je ona zavřená ve svém pokoji? Tak určitě... Místo toho, aby byla ráda, že má milující děti, které očividně dělají, co mohou, že má zajištěnou péči a spoustu dalších věcí, tak bude fňukat, že by raději umřela? Na jednu stranu kafráte, že mladí někam chodí, že to mají pár týdnů vydržet. Ale sama fňukáte, že jste pár týdnů zavřená. Ostatní chcete donutit být doma, ale sama to taky nevydržíte a hned mluvíte o smrti. Trochu nefér, ne? Možná máte v mozku chybu jinde než jen v centru pro zrak...
Radana Chybová
Až skoro do konce jsem se vším souhlasila,zamačkávala slzu a říkala si,že to přesně rezonuje s mým názorem,že největší oběť přinášejí senioři v zařízeních.Ale ve chvíli,kdy se tahle situace klade za vinu občanům,co chtějí do fitka a do hospody,tak jsem trochu ztratila řeč. Senioři jsou uzavření téměř hermeticky před okolním světem,může k nim jenom personál.Stačilo by přeci personál pravidelně testovat. Jenomže se obávám,že ve chvíli,kdy by se personál testoval,muselo by do karantény tolik lidí,že by se systém úplně zhroutil. Je laciné,svádět úmrtí v seniorských zařízeních na to,že lidé chtějí aspoň trochu normálně žít. A k tomu,že by si mohla rodina maminku vzít? Ano,ale ne na chvilku jako to šlo dřív,ale napořád. Kdyby to bylo možné nějak zorganizovat,jistě by paní nemusela být v zařízení a tahle situace by se jí nestala.
Jitka Caklová
Netřeba "házet všechny do jednoho pytle". Každý je jiný, přestože je z jednoho "Zdroje", ale je jedinečný. Kdo chce pochopí a nemá za zlé tomu, kdo nepochopí. "Všechno je o jednotlivcích", kteří v závěru opět vytvoří celek ♥
Jana Šenbergerová
Souhlasím, že "všechno je o lidech". Nic jsme nepochopili, nechceme pochopit a mnozí ani nemůžeme. Jsme různí, jak hezky dokládají naše diskuzní příspěvky. Napadá mě jen "deus ex machina".
Marie Novotná
Pokud vím, umožňuje DD i videohovory a návštěvy,, za sklem". Už několikrát se objevilo přání klientů DD, aby příbuzní nejezdili a nešířila se nákaza. Vsechno je o lidech a domluvě.
Jaroslav Kolín
Mno, chápu, že to paní nemá lehké, ale podmínky, za kterých údajně žije, mi připadají poněkud málo uvěřitelné. To je skutečně v DD dlouhodobě zakázáno stýkat se s ostatními a opouštět pokoj? Nebo je to "vymoženost" pouze tohoto jednoho zařízení?
Dana Divišová
Pane Vrbo, máte pravdu. Pokud maminka může chodit, tak proč si ji nevzít na chvilku domů. Než bude na jaře naočkovaná. Nikoho neodsuzuji, že dá rodiče třeba se silnou demencí do ústavu. Mohou být totiž nebezpeční sami sobě. Ale tato paní má zdravou hlavu.
Martin Vrba
Ty problémy 80leté paní bych rozdělil na ty, s kterými se nedá nic moc dělat a na ty, s kterými se něco dělat dá. Ty zdravotní, to jsou ty, které jí může okolí pouze ulehčit. Ty druhé, které nyní popisuje, jako hlavní, související s karanténou, pocitem samoty a smutku a beznaděje, tak ty by šly přece odstranit tím, že by si některá z dcer maminku k sobě vzala. Násilím tu paní tam přece nikdo nedrží, je tam dobrovolně, tak ať to nenazývá vězením. A to minimálně na dobu, než budeme všichni očkováni. Já bych svou maminku (a nikoho z rodiny) nikdy do žádného ústavu nedal.
Hana Řezáčová
Nechci být hnidopich, ale pokoj 6x4 metry je velký pokoj, ne malý, jak autorka článku několikrát zdůrazňuje (myslím si, že ani takové pokoje v DD nejsou, bude to spíš chybka), ale to jen tak na okraj ... Musí být podmínky v DD teď opravdu složité a hodně neradostné - pro všechny zúčastněné ... Ale jak to dělat jinak? Pokud by byl život v takových domovech jako dřív - setkávání, návštěvy, programy, co by to přineslo? Jak nezměnit život klientům i zaměstnancům a zabránit nákaze?

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Tento týden končí dne 17. listopadu, tedy v Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva. A to bude také téma vědomostního kvízu tohoto týdne.