Návod, jak žít, když je vám trochu víc

Skoro všechno z toho mám v repertoáru. Jen víno piju bílé, po obědě si nikdy nelehnu a hlášky si nezapisuju.

Nechápu, proč bych si ve svém věku měla nechat radit, jak mám žít, a ani omylem by mě nenapadlo to radit jiným. Jak si poradit se životem, jsem se učila jako mladá. Namátkou: Čtu i nové knihy. Les u nás nemáme. Ztřeštěné komedie nesnáším. Psaní deníku by mě nebavilo. Spánek po obědě mi nedělá dobře. Zahrádku nemám. Na balkon mi lítají pouze holubi, a ty rozhodně nekrmím. Děti ani vnoučata nemám. Usmívám se, když k tomu mám důvod, nikoli programově. Na kafe a na pivo v současné době nechodím, stejně tak si nezvu domů návštěvy. Legrační příjmení nepovažuji za důvod ke smíchu. Popíjím bílé víno. Nejsem zvědavá, ale zvídavá. Ve svém věku už toho k divení moc nenacházím. Když se ohnu pro kamínek, špatně se narovnávám; taky je nemám kam dávat. Kolo nemám, aniž pak, kde jezdit. O polní kvítka je u nás nouze.

Líbí se mi maximalistická forma sdělení. Kdo chce, najde nabízenou ruku k pohodě, vyrovnanosti, smíření nebo restartu. :-)

Nejenom když je nám trochu víc. To by mělo platit i pro ty mladší.

Je to pěkné doporučení, na každého se však vše nehodí. Něco je pro mě samozřejmé, něco však dělat nemohu (např. nemám děti a vnoučata, nejezdím na kole...). no, a něco se nedá vynutit, to by nebylo přirozené (např. se dívat na ztřeštěné komedie a pak se podle pokynu hlasitě smát). Z toho vyplývá jako vždy, že jsme rozdílní, ale řada těch věcí, které tu uvádíte, by měla být skoro životním krédem. Děkuji.

Hezky shrnuté rady. Dost z nich používám, i když to někdy není jednoduché.