V hlavním městě Praze se dá zažít při procházce městem snad téměř vše. Ovšem lze při tom nechtěně spadnout málem na dno lidského bytí, kde doslova jde o přežití. Pak si v tomto stavu začnete všímat i takových maličkostí kolem sebe a v běžném životě, na které byste nepřišli, či vůbec se jimi nezaobírali. A už vůbec by vás nenapadlo, jaký závěr ze všeho nastane. Obzvlášť, když se to odehraje doslova mimo reálnou realitu našeho života, v kterém žijeme…
Jak už bylo řečeno a psáno v minulém článku, Vyřešili jsme stávající situaci volna, kdy je skoro celý národ zavřen doma u TV a PC, návštěvou a procházkou Prahou. A to MHD na Hrad, pěškobusem z Hradu dolů na Malostranské náměstí, přes Karlův most uličkami na Staroměstské náměstí, a odtamtud na Václavské náměstí s Vendou na koni a hurá metrem domů, aby se s toho nožky vzpamatovaly.
Tak po pohovoru s ozbrojenou ostrahou jsme se s Helčou a s prima lidmi, kteří se k nám přidali, nabrali směr centrum města. Aby nám to šlo dobře, posilnili jsme horkým čajem v malém kelímku za velkou cenu, a už jsme šupajdili dolu Nerudovkou. V těle to dole příjemně hřálo, čaj zabral a jak tak si povídáme, lidi kolem nás měli také kelímky v ruce, ale v něm tma. Co to je? Odpověď jsem dostal na reklamě na chodníku, do které jsem v tom dumání, cože v těch kelímcích je, málem narazil a doslova se o ni přerazil. Deska skoro přes celý chodník s nápisem, co mi málem převrátil vnitřnosti v těle.
DOMÁCÍ HORKÁ ČOKOLÁDA. Komu co jsem udělal, že se ta potvůrka mlsná tak mstí…
Ano, zachoval jsem se jak muž. Znova večer budu koukat na váhu, až se budu vážit, a říkat si, jaký to je primitivní výtvor. Já vím, že jsem jednička, ale proč mi to ta váha připomíná při vážení třikráte za sebou?
Vešel jsem dovnitř, prodavačka na mne vrhla pohled a já přednesl žádost. Dvakrát domácí čokoládu. Dostal jsem českou odpověď: „DA, PANE.“ Chlap, co stál u ní, se pohnul, a domácky začal připravovat nápoj. Popadl dva mini kelímky, strčil je pod automat, do kelímku si automat odlehčil v podobě horkého mléka, a do toho pak chlap obslužný u malého vařiče, kde se v pánvičce hřála nalámaná čokoláda, odlil doušek té hnědé hmoty do kelímků. Tohle že je domácí horká čokoláda? „Vy pane vzít zde tyčku na zamícháni“, řekla žena obslužná a já zaplatil. Dvousetkoruna se mi v ruce třásla strachy že jde ode mne pryč, a z dvě stě koruny se mi vrátila zlatá dvacetikoruna. Strnule jsem vyšel ven a jeden kelímek podal Helče. Zde máš nejdražší čokoládu v Praze. Když jsem ji řekl cenu za jeden piĎikelímek, řekla jen cožéé?, „ No, čokoláda z rendliku nalita do mlíka, co ho vyčural domácký automat s Chiny“.
Neměl jsem to říkat.
V tu chvíli se ze zdola ozvalo: „Automat? A čural čokoládu? Tak já chci taky, ale čokoláda to nebude.“ To se ozvala má základní tělesná potřeba. No nic, vyřeším ji hned. Jaký omyl. Otázka dne… KDE. Ulice s auty, plná lidí, baráky na dvory zavřené, restaurace s místnůskou, kterou všichni známe také zavřeny… Nastala životní otázka, kam. Oslovil jsem s prosbou dvě výdejní okénka s českou specialitou Prdelníkem ( český trdelník) ale bez šance. Ne pane, já nerozumět, karanténa, vy dovnitř ne“. Dole mi bylo dáno tak 5 minut času.
Jak jsme šli, najednou jsem začal pomalu nabírat na rychlosti chůze,. Proč asi? Bál jsem si odpovědět. Hurá, ulička krámky s okénky, prodej kávy, atd. Zase provokace. Prosím prosím… žadonil jsem skoro u každého z nich. Odpověď jasná… Nikdo nesmí dovnitř. Máš smolu, chlapče. Šel jsem dál. No šel… za mnou málem v poklusu i Helča s prima partou od hradu, a zajásal jsem. Přede mnou obchůdek otevřen, pulty plné dobrot, za pokladnou pokladní, a ta jistě bude mít někde vzadu v zázemí… víte co.
Prosím, prosím, nebo udělám, … a skřížil jsem nohy. Pochopila. Koukla se na mne a řekla kouzelnou větu. „Dobry, pane, ja nemužu, vy koupit, a pak ja ukazat kde“. Vyběhl jsem z krámu se slovy, která tu ani nebudu psát. V centru Prahy snad český občerstvení neexistuje…Blížil jsem se ke Staroměstskému náměstí, dole tlaky, které by snad nevydržela ani Orlická přehrada, a já si začal vybírat odpadkový koš kam. A vůbec mě nebude zajímat, kdo jde okolo.
„Nazdár Romčo,“ ozvalo se vedle mne. Kamarád, s kterým jsem se už dlouho neviděl. Pozdravil jsem ho, on se na mne podíval, a řekl:“ Nehltej tu Prahu tak, nebo ti vypadnou oči“. „Ty v…, to není Prahou, já potřebuji“… Pochopil hned. To máš blbé, jedině metro,“ a já věděl, že tam už nedoběhnu. Mávl jsem rukou a chystal se si vybrat ten odpadkový koš, když v tom…
Ano, skoro jako Fata Morgana. U obchodu se suvenýry opravovali chodník. Zábrany, auto s pískem, asi šest chlapů se koukalo, jak jeden háže písek z auta na zem, a za nimi…
BUDKA TOALETA.
„Chlapi, musím“, vykřikl jsem, a už byl uvnitř. Během chvíle se mi v uších rozehrála ta nejkrásnější hudební symfonie, obrovská úleva. Tak jsem si ji vychutnával tak dlouho, že chlapi i Helča si mysleli, že jsem u toho usnul blahem. Vyšel jsem ven a děkoval za záchranu., Bylo to vše ne za minutu, ale za vteřinu 12. Dostal jsem sborovou odpověď. „Tak o tom nám povídejte. Kdybychom tu dnes vybírali vstupný, tak jsme boháči.“ Zlatí to chlapi,
Byl jsem spokojen, odlehčen, v duši klid. Kdo měl šanci zažít to, co já, pochopí. Byla to taková úleva spojená s pocitem jistoty a bezpečí, že jsem po pár krocích otočil hlavu nahoru, jukl na oblohu, a řekl… “Díky, andělé, že jste stáli u mě, děkuji.“ A vtom se to stalo. Boží zázrak.
Něco mezi zemí a nebesy fakt musí něco existovat. Něco, co při nás stojí, a dává na nás pozor. Protože, ačkoliv to bude k neuvěření, přede mnou stáli tři andělé. Ano, nevymýšlím si, tři andělé, a koukali na mne z výšky. Jeden zvonil zvonkem, asi dával znamení, že v osudovou dobu stáli při mně. V bílém hábitu, křídla s dvoumetrovým rozpětím, a přáli mi hezké chvíle. Neváhal jsem a vyfotil jsem si je. Usmívali se, a popřáli mi, ať se mi daří. Tak jsem toho využil a řekl jsem, že bych byl rád, kdyby mi dali nějaký dárek. Zase ta moje provokace. Helča toho využila, mrkla na ně, stoupla si k nim a řekla: Já jsem ten dárek.“ A představte si, ti andělé ji rukama k tomu posvětili.
Nevěděl jsem, jak se s toho dostat, a tak jsem zkusil fintu. „No, tuhle ženu, (chtěl jsem říci tu mou babu,) bych chtěl fakt dostat jako hezky zabalený dárek. Zapomněl jsem ale, že andělé z nebes mají nadpřirozené schopnosti. Nadechli se, ruce dali nad Helču, a řekli: „DEXEMPO PAPIROS GRATIS DAR.“ A blik, stál jsem u osvíceného stromu, a před ním nádherně balený dárek, a v něm… hádejte kdo. Viz foto…
DĚKUJI, PRAHO, ZA PŘEDVÁNOČNÍ ZÁŽITKY, A VÁM ANDĚLÉ ZA DÁREK, JENŽ SE HELČA NAZÝVÁ…
PS: Když jsme jeli metrem domu, došlo mi, že vlastně v celém centru, ale snad i v celém městě, kromě města a nádraží si nejde odskočit a ulevit si. Restaurace, hotely, vše zavřeno… Ulice plné lidí, a běžet třeba v akutním případě na toaletu přes půl města někam do stanice Metra, je běh o život. Ano, pokud je to jen to malém provedení a je to mužská záležitost, on by se koutek někde, či mezi auty na stojačku, jak se říká, místo našlo. Ale nechci ani domyslet, co by se stalo, kdyby šlo o velkou věc, anebo bych byl ženou. Upřímnou lítost, dámy.
Takže pokud se jít do Prahy projít, rada. Doma si dole od srdce uvolnit… Po celou cestu po Praze nic nepít, nejíst, a pohybovat se jen v okolí metra. Ale pozor… drobné s sebou. Platební kartou poplatek za použití nelze provést. I to se mi párkrát stalo. Bez desetikoruny dál jen přes mrtvolu obsluhy WC. Ještě, že od čtvrtka jsou otevřeny restaurace a kavárny.
Jinak bych se s toho ze všeho…Víte co!
Velmi správně.
