Marta - když nemůžeš, tak přidej
www.pixabay.com

Marta - když nemůžeš, tak přidej

30. 11. 2020

Martě se nepodařilo vyjet brzy ráno, jak si původně představovala. Musela si zabalit ještě pár věcí, ale hlavně ji zdržela výměna názorů s Petrem. Tomu se vůbec nelíbilo, že se Marta vydává dobrovolně do prostředí, kde hrozí nakažení koronavirem. Měl o ni obavy a nechtěl adoptovat její hlavní myšlenku, že v takovéhle situaci musí dceři přece pomoci. Martu to mrzelo a myslela si, že je to skoro totéž, jako když se tady s Petrem starají o jeho vnučku Sofii. Byl to vlastně jejich první větší nesoulad. O to hůř se jí odjíždělo.

Naštěstí silnice nebyly ani mokré ani namrzlé, jelo se jí dobře. Při podzimních cestách z nížiny na Vysočinu musí být připravená na jakoukoliv změnu. A tak kromě letního období s sebou dobrovolně vozí i lopatku na sníh. Dnes ji ale určitě nepoužije, už vyjela dost vysoko a je nádherný slunečný podzimní den. Periferním viděním najednou zachytila na pravé straně v poli cosi neobvykle barevného. Něco, co tam určitě nepatřilo. Našla si bezpečné místo na zastavení, zaparkovala, vystoupila z auta a vracela se po silnici kousek zpátky. Teď už to rozpoznávala. Byla to ležící osoba v barevném cyklistickém dresu a kolo ležící vedle ní. Marta se lekla, ale pak opatrně slezla z náspu u silnice k ní. Shýbla se k nehybně ležícímu muži středního věku. Byl umazaný od krve a od hlíny, netušila, jestli vůbec dýchá. Nereagoval, když na něj promluvila, ale pohnul se, když se dotkla jeho ramena.
“...shodila mě bílá dodávka...” zamumlal trochu nesrozumitelně, otevřel oči a snažil se posadit.
“Radši ležte, zavolám záchranku.” řekla Marta a chvějícíma se rukama vytáhla mobil. Teď byla ráda, že si aplikaci Záchranka kdysi do mobilu nainstalovala. Dovolala se okamžitě. A dál už postupovala přesně podle pokynů, které jí dávala dispečerka. Neměla čas ani prostor pro vlastní strach. Přesto se jí ulevilo, když zaslechla houkající vozidlo záchranky. Péči o zraněného převzali záchranáři, ona jim jen poskytla informaci o tom, jak muže našla, co s ním dělala a co jí během chvilek vědomí říkal. Ještě teď jí znělo v uších jeho “nenechte mě tady umřít”.

Po odjezdu záchranky s ní ještě sepsal jeden z policistů protokol. S velkou pravděpodobností se všechno seběhlo tak, že se muž jel projet na kole a ze silnice ho smetlo nějaké vozidlo. A řidič ujel, nehodu neohlásil, ani neposkytl první pomoc. Kdyby Marta náhodou zraněného cyklistu nezahlédla, kdoví, jak dlouho by tu ještě ležel. Tahle okreska není v neděli dopoledne příliš frekventovaná. Možná tomu muži zachránila i život.

K místu, kde bydlela její dcera, to už neměla daleko. Do auta sice sedala ještě rozechvělá z toho, co zažila, ale cestu dobře znala. Za pár minut po odjezdu z místa nehody zaparkovala před jejím domem. Na zahradě ležela vrstva spadaného listí, vítr se proháněl mezi holými větvemi stromů. Nikdo ji nevítal, ani ta černá kočička se neobjevila. Dceru se všemi vnoučaty našla až v obývacím pokoji. Toník s Aničkou seděli na podlaze a hráli si s nejmladší jedenáctiměsíční Emou. Lada s roušku přes obličej pomalu vstávala z pohovky.
“Mami, jsem moc ráda, že jsi přijela. A doufám, že si to nebudu vyčítat, ale už jsem si nevěděla rady. Milan je pořád v nemocnici, včera měl teplotu Toník, ale ten už dnes vypadá dobře. Ale já mám pro změnu přes 39, potřebovala bych si lehnout. A uklidit se někam.Nemusely se dlouze domlouvat. Lada se spěšně přestěhovala do podkroví, aby s ostatními nepřicházela do kontaktu. A Marta převzala chtě nechtě velení.

Naštěstí se v dceřině domácnosti docela vyznala. Tentokrát však nebude jen pomáhat, bude se muset postarat úplně o všechno a hlavně o tři malé předškolní děti. Ty byly dnes až nezvykle klidné či spíš zaražené. Vylekané tím, co se kolem nich děje. Svědčily o tom i Toníkovy otázky. Nechal si od babičky znovu vysvětlovat, co je s tatínkem a s maminkou. Proč je tatínek v nemocnici a proč nesmí chodit za maminkou nahoru. Marta se snažila mu říct všechno pravdivě, ale těžko hledala vhodnou formu. Situace byla vážná, ale nechtěla ho vylekat. Anička také pozorně poslouchala přitulená k babičce. Byla to teď její nejbližší jistota. Jen malé Emičce se situace nedala slovy vysvětlit. Důsledně lezla po kolenou a hledala maminku po všech koutech. Nakonec si lehla na bříško na zem a pustila se do naříkavého a vytrvalého pláče. Když ji Marta vzala do náruče, aby ji ukonejšila, začala se jí Ema dobývat pod tričko. Ona snad chce nakojit, došlo konečně Martě. Netušila, že by ji Lada mohla jěště kojit. Ale bylo to tak. Lada ji opravdu ještě kojí, ale je to spíše doplněk ostatnímu jídlu. A hlavně taková slavnostní intimní chvilka mezi dítětem a maminkou. A právě tu asi Emička nejvíc postrádala. Teď to bude muset zvládnout bez maminky.

A opravdu, Ema si na nepřítomnost maminky zvykala velmi těžce. Každou chvíli se rozplakala a Marta se jen občas podařilo zjistit příčinu. S pomocí obou sourozenců se jí snažila zabavit, ale moc se to nedařilo. Až po nějaké době přišla na to, že Ema se cítí nejlíp, když je v nosítku na babiččině hrudi. Marta tenhle vynález poslední doby nikdy nepoužívala, ale teď ho pod tlakem situace využila a nakonec i ocenila. Emička byla u “indiánské babičky” konečně spokojená, občas si v nosítku i zdřímla. A Marta se musela naučit vařit i se zátěží. Obě starší děti správně pochopily, že je mimořádná situace, a snažily se pomáhat babičce ze všech sil. V kuchyni při vaření a při úklidu nádobí, při přebalování a oblékání malé sestřičky, při hledání nejrůznějších věcí. Pečlivě si myly ruce a čistily zuby, dokonce začaly učit malou Emu chodit na nočník. A byly docela úspěšné. Ema byla taková malá opička, která chtěla vyzkoušet všechno, co dělají její starší sourozenci. Jen chodit ještě neuměla, ale bleskurychle lezla po zemi. Ani jídlo nebyl problém. Marta vařila velmi jednoduše, s cílem, aby děti jedly zdravě a příprava jí zabrala co nejméně času. Snažila se využít všechno, co bylo ve spíži a ve sklepě, ostatní potraviny objednávala přes internet. Samostatnou kapitolou bylo večerní usínání. Toník s Aničkou si to vyřešili po svém. Stačila jim pohádka na dobrou noc, drželi se za ruku a usínali spolu v jedné posteli. Horší to bylo s Emou. Když usnula v nosítku, probudila se v okamžiku, kdy se jí Marta snažila opatrně přesunout do postýlky. A samozřejmě se rozzvzlykala a nebyla k utišení. Nejlépe usínala spolu s Martou v posteli. To se Martě zamlouvalo, stejně jako jakákoliv jiná forma odpočinku. Někdy měla dojem, že usnula i dřív než vnučka, ale nikomu to nevadilo. Horší bylo, že se probouzela během noci s obavou, aby Emu ve spánku nezalehla. Nebo ji pro změnu probudila Ema, když se ve spánku přesunovala po posteli. Pak Marta prchala na pohovku do obývacího pokoje a doufala, že se jí podaří ještě usnout.

První dny byly opravdu velmi náročné. Jak pro Martu, tak i pro děti, které byly až dosud zvyklé na neustálou přítomnost matky. Teď ji vídaly jen občas a jen prostřednictvím obrazovky počítače. Lada se izolovala od ostatních v podkroví domu. Od prvních dnů trpěla vysokými teplotami a ztratila čich. Nebylo pochyb, že jde o covid-19. Nebyla ani na testu, protože by tam nebyla schopná sama dojet. Stav jejího muže, který ležel s covidem-19 již několik dní v nemocnici, se začal naštěstí konečně zlepšovat. Alespoň jedno malé světýlko v tunelu. Marta pod tlakem situace postupně vyloučila všechny činnosti, které nebyly nezbytně nutné. Vše podřídila tomu, aby tuhle situaci nějak ve zdraví fyzickém i psychickém všichni přežili. I tak se cítila zvlášť v prvních dnech nekonečně unavená. Večer byla schopná usnout s dětmi, ráno po otevření očí se přemlouvala, aby vůbec vylezla z postele. Bolelo ji celé tělo, ale během chvíle ho musela přemluvit, aby fungovalo.

Smršť každodenních povinností měla na Martu i jiný vliv. Vytěsnila prakticky všechny další věci, které by jinak ve svém životě řešila. Zapomněla se zaobírat znovuobjevením svého exmanžela, úletem svého syna s Petrovou dcerou, dokonce se ani nestíhala zajímat o to, co se děje v její firmě. První den večer dokonce ani neslyšela zvonit mobil, když jí Petr volal. Ozvala se mu až ráno, když našla několik nepřijatých hovorů. Mluvili spolu jen stručně, prakticky, úsečně. Marta spěchala a byla stále trochu dotčená Petrovým nesouhlasem s jejím rozhodnutím. O tom, jak se asi teď cítí Petr, nebyla schopná ani přemýšlet. Ale v dalších dnech už si každý večer našla čas, aby mu zavolala. Právě teď, když se cítila tak nekonečně vytížená a unavená, tak jí nejvíc chybělo jeho povzbuzení, jeho konejšivý hlas a jeho bezpečná náruč. A vlastně i to, že si z její snahy udělat všechno co nejlíp, dovolil někdy utahovat. Od něho to snesla. Dokonce to někdy slyšet potřebovala. Mimořádně nahlas uznala, že má pravdu a nechala se od něj trochu usměrnit. V jednom z nočních rozhovorů byla nezvykle upřímná. Přiznala se, že si ani ve snu nepředstavovala, co její rozhodnutí ve skutečnosti bude znamenat. Ale i kdyby to věděla, stejně by do toho šla.

Když byla Lada už několik dní bez teplot a bez dalších příznaků, dohodly se, že ukončí izolaci od zbytku rodiny. Postupně si přebírala svou domácnost. Marta jí slíbila, že jí bude ještě pár dní pomáhat. Hlavně s dětmi, které si za ty dva týdny na babičku hodně zvykly. Ema dokonce ani v prvních chvílích k mamince nechtěla a schovávala se v babiččině náručí. A pak zažila další dětské zklamání, když zjistila, že už ji maminka nemůže kojit. Starší děti mamince zase nadšeně vyprávěly, jak s babičkou dělaly výlety do okolí skoro za každého počasí. To se jim moc zamlouvalo, ale netušily, že hlavní záměr byl, je trochu při pobytu venku unavit, aby dobře večer usínaly.

O svém odjezdu se Marta rozhodla definitivně až v okamžiku, když Lada dostala zprávu z nemocnice, že následující den jejího muže propustí. Snad se ta covidová anabáze v téhle rodině konečně uzavírá. Večer, když děti konečně usnuly, měly konečně obě čas si spolu sednout a trochu si popovídat. Řeč se točila hlavně kolem dětí, ale Lada se vyptávala i na Martinu svatbu. A byla hodně překvapená, že zatím nikdo netuší, kdy a kde bude. Kroutila hlavou nad tím, že Marta ještě nemá o svatbě žádnou konkrétnější představu. Její mlhavá informace, že bude někdy, až se budou moci jako rodina sejít, ji moc neuspokojovala. Zajímal ji i tajemný telefonát, který měla Marta odpoledne. Lada si všimla, jak Marta během rozhovoru zrudla, něco trapně koktala a po skončení hovoru už neřekla ani slovo. Marta jí teprve teď podrobně popsala, jak objevila zraněného cyklistu v poli u silnice a jak volala záchranku. Ten muž nějak vypátral její číslo na mobil a děkoval jí, že mu vlastně zachránila život. Nakonec ale překvapila Lada.
“Mami, nejdřív jsem o tom ani nechtěla mluvit, vím, že si to musím vyřešit sama. Ale potřebuju to aspoň někomu říct.”
“Tak povídej.” odpověděla Marta. Podle tónu dceřina hlasu tušila, že to nebude nic veselého.
“Náhodou jsem zjistila, že Milan někoho má.”
“Náhodou? A víš to jistě?”
“Milan si doma zapomněl mobil, když ho odvážela rychlá do nemocnice. Našla jsem ho, když jsem uklízela jeho pokoj. Dala jsem ho do nabíječky, a pak jsem si všimla, že mu přišla nějaká zpráva. Dostat se do jeho mobilu nebyl problém.” vysypala ze sebe Lada (a vduchu se styděla).
Marta spolkla ponaučení, že do cizího mobilu se neleze. Nebo jen na vlastní nebezpečí.
“A je to vážný?” zeptala se.
“Nevím. Předtím jsem si ničeho nevšimla. Ale teď na to pořád myslím. Celou dobu, co jsem ležela tam nahoře, jsem na to myslela.”
“A co jsi vymyslela?”
“Snad to, že se se mnou nudí. Pořád děti, práce, děti, práce, děti, práce. Ten stereotypní kolotoč bez konce.”
“No vidíš, třeba ta nemoc u vás obou měla i nějaký smysl. Jistě i on o tom přemýšlel.”
“To nevím, měl spíš jiné starosti.” zhodnotila to Lada dost zoufale.
“Jsi na dobré cestě. Radit ti nebudu, ale budu ti držet palce.” ukončila Marta rozhovor a objala svou dceru.

 

 

 

Můj příběh
Hodnocení:
(5.1 b. / 7 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Soňa Prachfeldová
S chutí jsem si přečetla, co se děje v životě Marty a těším se na další.
Dana Puchalská
Vlaďko, četla jsem se zatajeným dechem. Marta to opravdu nemá jednoduché, ale uvidíme jak si s nenadálou rodinnou situací poradí. Jo, život občas tropí víc než hlouposti...
Vladislava Dejmková
Ano, píšu o obyčejném životě. Jen jsem zase nedala k článku informaci, že jde o pokračování příběhu Marty. Jde již asi o padesátý díl z jejího obyčejného život. Předcházející příběhy jsou k přečtení na mém profilu pod názvem začínajícím Marta, první díly pak pod názvem Pocity.
Dalibor Polanský
Čistý výsek obyčejného života.
Hana Šimková
Velmi zajímavý příběh z dnešní doby,
Zuzana Pivcová
Tohle je pro mě, Vlaďko, velmi typické, že starost o druhé (i když ani zde to nemá být do sebevyčerpání) mě zbaví vlastních bolestí a obav. Mělo by to být vzájemné. Zasypat někoho svými problémy není zcela fér. Marta to v závěru vyslovila přesně: Radit ti nebudu, ale budu ti držet palce......Díky.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Tento týden končí dne 17. listopadu, tedy v Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva. A to bude také téma vědomostního kvízu tohoto týdne.