Součástí studia na střední škole sklářské v Novém Boru byly za mých mladých let chmelové brigády a povinné praxe ve sklárně. Už je to tak dávno, že ani nevím, jestli se chmel ještě češe ručně, nebo už jen strojově. Chmel z česačky byl méně kvalitní, ručně sklizené šišky nebyly přetrhané, jako ty z česačky.
Náš profesor matematiky nám ochotně vysvětlil, že co nechtějí dělat muži, dají dělat ženám. Co nechtějí dělat ženy, tam se pošle armáda, a kde to nezachrání armáda, tam pošlou školní mládež. Tím byla nutnost česat chmel, vybírat brambory a nakládat na valník balíky slámy dostatečně zdůvodněna. Nebavilo nás to, ale dneska si myslím, že taková práce by dnešní generaci pomohla pochopit, že peníze se nelíhnou v bankomatu a že se vyplatí uvažovat, do čeho investovat a co nepotřebuji.
Asi vám nemusím připomínat, že chmel měl drsné stopky, a kdo neměl rukavice, odřel si prsty. Ráno byla na chmelnici zima, v poledne horko, jídlo nám vozili a kvalita opravdu nebyla jako od babičky. Bylo třeba natrhat tolik věrtelů, aby bylo alespoň na byt a stravu a z chmelnice se chodilo až odpoledne. Na štěstí jsme jezdili na chmel do Úštěku. Krásné malé městečko s velkým rybníkem, který si prý nechal vybudovat generál Šejna. Bylo kam chodit na procházky, bylo kde randit. Nezapomenutelné byly "ptačí domky" - příbytky ve skále. Místní zajímavost. A někdy už jsme ochutnali i první zralé švestky.
Bavili jsme se chmelovou módou ve stylu "čím hůř tím líp". Zvláště pánové vynikali módními kreacemi, které se jinde nedaly vidět. Ty tepláky, na zadní kapsičce ozdobené červeným knoflíkem, musely být starší, než jejich majitel... My s kamarádkou jsme zase bavily okolí nadáváním na dnešní mládež: "Víte paní, to je hrozný, jak je ta dnešní mládež líná, to my za mlada... a když kamarádka popsala, co se dalo, skočila jsem jí do řeči "ale paní co ti mladí dneska nosí, to je ale móda... a tak jsme pokračovaly, skákaly si do řeči a vymýšlely nová a nová témata do nekonečna a bavily široké okolí. Tak široké, že jsme si ani nevšimly, že za našimi zády už dávno stojí profesoři a baví se nejmíň tak dobře, jako my.
Kdo měl štěstí, tomu přijela na pomoc celá rodina, říkali jsme tomu "rodinný kombajn" . Mně nikdo z rodiny s chmelem pomoci nepřijel, ale kdo to neměl moc daleko, byl svým dítětem nadšeně uvítán a vzápětí také zaměstnán. Pokud se pamatuji, česalo se i v neděli a školní rok začal, až když jsme sklidili, co narostlo.
Kdo byl šikovný, vydělal si zajímavou částku, ale já byla ráda, že jsem vydělala na jídlo a něco málo navíc. Abych to zvládla, nechala jsem si poradit a trhala co největší větvičky. Když to někdo přehnal, paní u věrtelu mu nechala větvičky přetrhat na menší, ale větší kousky chmelu přece jen víc přibývaly. Tato zkušenost se pak hodila mému bratru. Je mladší, a když byl na chmelu, nelenila jsem a jela za ním dělat "rodinný kombajn". Brácha načesal víc než já, a když si nechal poradit a trhal větší větvičky, šlo mu to ještě lépe. Dokonce byl vyhodnocen jako jeden z nejlepších česáčů a na národním výboru je pak pohostili dortem a kávou! Byla jsem na něj pyšná, i když mi nedal kousnout...
Ještě jeden zážitek by vás mohl pobavit: jednou mi s košem plným chmele pomohla štíhlá dívka s dlouhými vlasy. Asi ze čtvrtého ročníku, napadlo mne. Prohodila jsem pár postřehů na adresu profesorů a dívce jsem tykala. Humor mě přešel, když jsem se dověděla, že na školu nastoupila nová profesorka češtiny. Se strachem jsem čekala, kdy vstoupí do naší třídy. Co když jsem tykala profesorce! No samozřejmě, že to byla ona! Hrůzou jsem se bála na ni podívat - ale nikdy se o našem prvním seznámení nezmínila a z češtiny mi dávala dobré známky, zvláště za slohové úkoly.
Povinná praxe ve sklárně byla taky zážitek na celý život, takže o tom zase příště.