Moje nezapomenutelné kuchařské speciality

Hezké vzpomínání.

Neubírej ani omylem... :-) :-) :-)

Eva Kopecká má pravdu: dneska maminky vaří když chtějí, my musely. Domácí strava je i dneska levnější, ale asi to každý nemusí řešit. Další článek už je nachystán! Až budete mít od smíchu kýlu, ozvěte se! Uberu.

Maruško, tleskám a bavím se. :-D :-D Bude ještě nějaké to pokračování? Moc bych se za něj přimlouvala.

Je mi jasné, že se neumím vyjadřovat stručně. Rodinných zážitků je přehršel, času tak málo. Spoustu jsem si toho ponechala pro sebe. Radši. Jako třeba to, jak milá tchýně, dáma to zvědavá, kdykoli připravená dávat nevyžádané rady, odkryla kastrol na plotně. Byla zvyklá sledovat, kontrolovat, komentovat, ochutnávat, zgruntu hodná ženská, která to s námi myslela dobře...Copak to tu máme dneska, povídala si jakoby sama pro sebe a hnala se po lžíci, aby ochutnala. Nebylo tam nic. Byl to prázdný kastrol, přiklopený poklicí a v něm - pařák na knedlíky! Následoval zklamaný výraz. U ní. Já nasadila nevinný kukuč. Jo, dala jsem to tam schválně. A v životě jsem tohle jak dceři, tak snaše neudělala.

Paní Kopecká! Škoda, že jste Váš diskusní příspěvek nezpracovala do malého článku. Ode mne byste měla jistě všechny hvězdičky!

Jsem nadšen! Veselé i čtivé.

Ach ty začátky, také jsem si tím prošla...

Za svoji dobu praxe v tomto oboru jsem se vypracovala. Když jsem se vdávala, neuměla jsem uvařit než čaj a kávu. A to víte, že ledacos se mi napoprvé nepovedlo! Zaběhnout jsem se musela velice rychle. První dítě na cestě, manžel od maminky a babičky v kuchyni hýčkaným strávníkem, vlastní matka bez zájmu pomoci, měla doma další dvě děti a jejich otec nevěděl, co kde v kuchyni je, tomu se i lžíce podat musela. Což byl pro mě špatný příklad a špatná škola života. Měla jsem dobré pomocníky: několik sešitů tematicky zaměřených s názvy Co vše z mletého masa, Bezmasé pokrmy, Zavařujeme...Byly za 8 kaček a daly se koupit v trafice. Nebylo zbytí - kde a jak bych se asi naučila vařit...? Dodnes vzpomínám na řadu úsměvných příhod. Hodně v nich figurovaly obě matky a posléze babičky. Chodily do práce - byla jsem skutečně ve všem odkázaná sama na sebe - ale to jim nebránilo, aby prováděly kontroly na blízko či na dálku. Které mě, jako by asi každou, pravidelně nadzvedávaly. A po čase, když manžel začal říkat, že vařím líp než ony dvě dohromady, jsem si už byla jistější a dovedla ty jejich vpády jednak vzít s nadhledem a jednak přiměřeně odpálkovat. Takže na otázku tchýně COPAK JSI DNESKA VAŘILA EVINKO jsem stejně mile odpověděla VAŘILA JSEM TEPLÉ JÍDLO S POLÉVKOU I TEPLOU VEČEŘI JAKO KAŽDOU SOBOTU A NEDĚLI MAMINKO. a CO JSTE MĚLI VY? Dotaz byl nečekaný, odpověď tudíž dle pravdy. Kdybych to tak udělala já, panejo, pomyslela jsem si. Jindy se zase stavila moje matka a vlezla mi pod pokličku. To byla jedna z jejich specialit. V tom se obě shodly. No, komentovala, mý ale babička pěkný bramborový knedlíky! To nevařila babička, ale já! Ohradila jsem se dotčeně. To já! Zrovna to byly mé úplně první a povedly se. Recept ve Vlastě začínal: 70 dkg vařených strouhaných brambor....Matka měla docela čitelný výraz a já škodolibou radost. Ty moje knedlíky na rozdíl od těch jejích obvyklých byly výstavní! Když bylo mé dceři nějak tak...no na druhém stupni byla...dala mně moje maminka úžasnou radu: měla bys ji přitáhnout ke kuchyni. Teta Jarča už v deseti letech vařila pro celou rodinu! A tys mě vařit učila? Pronesla jsem udiveně. No já na to neměla čas! Odpověděla s výčitkou....a tak dále a tak dále.... Dnešní vaření je jiné. Zaprvé se nemusíme matlat hlavně s těmi knedlíky, což usnadní čas, zadruhé ty mladé, soudě podle dcery a snachy, to mají zařízeno jinak: ONY NEVAŘÍ, KDYŽ SE JIM NECHCE. Najdou jinou alternativu. My vařit prostě musely, ať se nám chtělo nebo ne. V tom je ten obrovský rozdíl. Jak snacha, tak dcera, vařit umí dobře, ale prostě nevaří tak často. V týdnu jistě ne. Důležité je, že to umějí, myslím si a moudře se nikdy neptám. Je to jejich věc. Ale když mně řeknou, mami, co kdybys nám...nikdy neřeknu ne. Díky tomu, že já neměla, komu bych řekla, mami, co kdybys....obě matky\ v tomhle byly zásadové. BYLA TO MOJE POVINNOST. JÁ MĚLA RODINU. Vařila jsem skřípaje zuby řadu let, kdy syn a manžel odmítali chodit na obědy. Přišli domů, spráskli pozdní oběd a samozřejmě čekali teplou večeři. Chodila jsem do práce, podotýkám. Není divu, že jsem vaření téměř nenáviděla! Když se oba uvolili chodit ve škole a v práci na obědy, přišlo mi, že mám o všední dny tolik volna! Naše holky by s nimi vycupitaly ráz na ráz. Tomu věřím. Jak zeť, tak syn, se občas postaví k plotně. Vyperou i pověsí. Umyjí nádobí. Beru to tak, že jsem ta představitelka ve věku. A z těch, které byly ty hloupější. Od A do Z dělaly doma všechno samy. Dneska si vychutnávám to, že vařím taky, když chci. Mé staré sešity zmizely v propadlišti dějin, můj sešit s recepty leží v šuplíku. Když chci nový recept na bábovku /rodinné recepty obou matek na ni dnes hodnotím téměř nedostatečně/, najdu si to na osvědčených internetových stránkách, kouknu, kolik kuchařů si recept oblíbilo, a pustím se do toho. Tak máme s holkama jak bábovku, tak perník, tak bublaninu, že by naše babči dneska měly boule za ušima, ty by koukaly....Inu, život jde dál a léta běží, vážení...!

Hezky jsem se pobavila, ale o svém kuchařském umění, a to nejen v začátcích, raději pomlčím. :-D