Sny a realita

Vláďko, článek ve mně vyvolal vzpomínku, kdy jsem asi tři roky pracovala ve výpočetním středisku uranových dolů. Počítač opravdu zabíral celou velkou místnost, operátoři nosili balíčky děrných štítků stažené gumičkami. Nikdy jsem nepochopila, jak se v nich vyznají. Kontrovala jsem na výstupní kontrole sjetiny z počítače, mnohokrát dokola.. Hezký článek.

Paní Vlaďko, také mě zaujal Váš příběh. V dětství bylo mým snem stát se malířkou. Moc mě bavilo kreslení, stále jsem něco tvořila, ať už z papíru nebo z textilu. Nakonec mě tyto záliby přivedly na oděvní školu, kde jedním z předmětů bylo i oděvní výtvarnictví. Mimochodem, tento předmět vyučovala profesorka Jaroslava Zárecká - Muchová, vnučka malíře Alfonse Muchy. Vedla jsem i třídní kroniku, kde jsem kromě psaní také hodně kreslila. Malířství se sice nestalo mým povoláním, ale milým koníčkem. Často jsem věnovala nějaký obrázek svým známým nebo i zákazníkům a vždy mě potěšilo, když jsem jim tím udělala radost.

Zajímavý a moc hezký napsaný článek. Od základky jsem jsem chtěla být učitelkou matematiky. Táta si myslel, že budu letuškou a tak rodiče rozhodli, že půjdu nejdřív na ekonomku. Celou školu jsem si říkala, že určitě nebudu účetní. Samozřejmě, že jsem v účtárně skončila. A to celý téměř celý profesní život. Ležela jsem doma neustále v daňových a účetních zákonech. Prostě workholik. Matematiku jsem později učila jen svoje vnuky. Prostě čísla mi byla souzena. Jen v jiném oboru. Nakonec to bylo asi dobře, protože v dnešní době bych pubertání děti učit nechtěla.

Já jsem, Vlaďko, jak už je asi známo, chtěla být (nepočítám-li úplné dětství) novinářkou a učitelství bylo z nouze, i když se jazyková škola odlišovala od normální devítiletky, učila jsem postupně téměř jen dospělé. Měla jsem, asi z nebe, dar na různé nové metody, které činily práci zábavnější a i úspěšnější, a to i později v archivu. Pokud na mě po letech v jazykovce lidé vzpomínali a návštěvníci archivu se ke mně také srdečně hlásí, je to pro mě velká radost. Nerada bych odcházela s pocitem, že moje práce neměla smysl. Díky, Vlaďko, moc se mi to líbí.

Vlaďko, Tvůj dnešní článek se mi moc líbil. Až tak že jsem ho četla nadvakrát. Ani dětské sny a realita jsou někdy diametrálně rozdílné. Já chtěla být vším možným, třeba ošetřovatelkou v ZOO, zahradnicí, reprodukční grafičkou fotografkou. Ovšem život mínil jinak a když se s odstupem zamyslím, nebylo to až tak špatné.

Hezký článek. Mě na rozdíl od Vás postrkovala velice známá "ruka", a "říkala" mě, nebo mojim rodičům pro co se hodím či nehodím, na kterou školu mohu jít a kam ani v žádném případě. I přes to všechno jsem měl později v životě docela kliku.

Díky moc za velice hezký a zajímavý článek. Já jsem ze své střední školy také nejvíce využívala to psaní deseti *

Moc zajímavý článek. Většina z nás má asi podobné zkušenosti. Máme nějaká očekávání od života, přání, zájmy, ale život nás obvykle dokope k něčemu jinému. V mládí jsem byl introvert, hodně jsem psal a chtěl jsem se živit historií. Osud mne ale nasměroval nejdříve k těžké fyzické práci, aby mne ze dne na den hodil do vyšších manažerských postů. Ke svým zájmům, tedy k literární tvorbě a historii jsem se vrátil až v důchodu. Moc hezky jste to popsala, paní Dejmková.

Pěkný článek. Také si myslím, že člověk se třeba oklikou dostane k tomu vysněnému. Ale měla jste štěstí, že jste dělala práci, která Vás bavila. Já jsem také ve své profesi spokojená a přeji to každému.