Tak ještě jednou z mého života
Ilustrační foto: pixabay.com

Tak ještě jednou z mého života

17. 11. 2020

Nevím, o čem v dnešní době psát, protože mi chybí téma. Napíši tedy o tom, jak žiji, co si myslím a co si možná myslíte i vy. Nevím, k čemu nás vláda a virus ještě dotlačí, ale mám dojem, že se situace stává neúnosnou a nesmyslnou.

Uzavřeli nás do našich domovů, všechny životní radosti nám vzali, nahodili nám na obličej masku a mají radost, že vypadáme, jak vypadáme. Stává se z nás velmi ovlivnitelné stádo vystrašených blbečků. Vzali nám naši lidskost, protože pod tou maskou svoji lidskost ztrácíme, ztrácíme svoji mimiku, svůj úsměv. Ještě, že přestáváme mít ke smíchu důvod.

Nikdo nepozná, jak vlastně vypadáme, bojíme se jeden druhého, nepoznáváme se, a místo, abychom si popovídali, přecházíme na druhý chodník a bojíme se ohrožení. Vypadá to, že každý má už virus za krkem a třese se, aby ho na nás hodil.

Moje zkušenosti s tím hadrem, který mám nařízeno na obličeji nosit, jsou neskutečné. Chci vyjít se svým pejskem na procházku, a jelikož  jsem stále ještě trochu marnivá ženská, obléknu se hezky a doufám, že i slušivě. Nakonec si před zrcadlem nasadím roušku a přijde hrozná sprcha. Protože mám trochu větší uši a krátké vlasy, gumička roušky odhalí nedostatky. Uši mi vytrčí a vlasy rozcuchá. Vlasy jsou kolem mých větších uší nehezky rozvrkočené. Nos mám menší a rouška mi po něm sjíždí až do očí a znemožňuje mi vidění. Nevím, vlastně kam šlapu, protože pod nohy si nevidím. Můj zjev se tak hrozně změní, že je úplně jedno, jak jsem oblečená, a mám dojem , že k mé současné vizáži stačí staré tepláky.

Při prvních krocích s rouškou zjistím další závažné věci. JelIkož dýchám jenom to, co vydechuji, chybí mi čerstvý kyslík a já se začínám dusit. Vyvaluji oči, které jsou mi ještě trochu vidět, a čekám, kdy omdlím. Omdlívání se bojím. Nikdo by mi totiž neposkytl první pomoc, ale utíkal by ode mne daleko, aby se snad  něčím nenakazil.  Ve velkém zoufalství a s bázní, aby mě snad někdo  neviděl, odhaluji  trochu roušku a nadechnu se čerstvého vzduchu. Nevím, kde by se mi pod roušku dostal ten drzí corona, když jdu po ulici úplně sama jen se svým pejskem.

Domů se vracím úpně vyčerpaná a bez zážitků. Mám co dělat sama se sebou a jsem tak otrávená, že mi začíná být úplně jedno, kolik je kolem mne krás. No a co?

Doma mluvím se svými známými jenom po telefonu,  a když se mě zeptají, jak to zvládám, odpovídám, že to vlastně nezvládám vůbec. Co doma pořád dělat? Šukat jako babička Boženy Němcové po světnici mě nebaví a nevím, proč bych vlastně musela šukat, když ke mně stejně nikdo nechodí. Na televizi se  už skoro koukat nedá, protože se všechny programy opakují stále dokola. Jelikož mně paměť stále ještě slouží, poznám to. Někdy se i leknu, když na mne, i když nechci, nakoukne z televize koronavirus. Okamžitě televizi vypínám a jdu se uklidnit skleničkou vína. Už mi to ale přestává pomáhat a akorát  se možná stanu alkoholikem. Ještě, že nejsem schopná, abych těžké lahve v tom svém stavu tahala domů a také mi to docela leze do peněz.

Mám doma ještě dost knih půjčených z knihovny, ale neudržím pozornost, abych si je přečetla a některá kniha si vlastně přečtení ani nezaslouží, protože je nezáživná.

Jo, ještě mi ale přece jenom něco pro radost zbývá. Mám plnou lednici jídla, kterou jsem si ještě stačila naplnit ze strachu, že snad umřu hlady,  Aby se mi nic nezkazilo, tak ji pilně vyjídám. No,ještě mi to do nedávna radost dělalo, než jsem zjistila, že jsem se spravila o pět kilo. Nemůžu se tedy divit, že se mi zhoršila chůze. Moje zkoušené nohy už totiž větší váhu nechtějí nosit.

A tak sedím doma v křesle a přemýšlím, i když vlastně to přemýšlení bolí.Že nám bylo sebráno všechno, že nám zavřeli restaurace. dětem zavřeli školy a připravili je o kamarády, zavřená jsou sportoviště, divadla, kavárny a cukrárny, kde jsme si my ženské mohly krásně podrbat. Prostě hodně radostí ze života je najednou pryč.Jistě jste si ale všimli, že to píši o nás starších. Mladí lidé si nějaké drobné radosti ještě udržují.

A víte, co je mi líto nejvíce? Věřícím lidem sebrali kostely, které byly jejich útočištěm. Bydlím totiž pod kostelem, a když jsem  šla s pejskem v neděli ráno na procházku, potkávala jsem lidi, kteří chodili do kostela pravidelně. Do kostela vede docela dost schodů a bylo vidět hodně staré i zjevně nemocné lidi, jak se s holema a berlema snaží ty schody zdolat, aby se dostali blíž ke svému Pánu Bohu. Jistě, že se mohou pomodlit doma, ale v kostele jsou Pánu Bohu nejblíže .Pán Bůh ale před nimi zavřel kostelní bránu.

Jestli ale Pán Bůh opravdu existuje, proč se bojí zasáhnout. Nebo je to nějaký trest za to, jak se chováme a ubližujeme sami sobě a celé planetě? Do kostela nechodím, ale věřím. Proto si dovolím zavolat,  ať je Pán Bůh s námi a zlé pryč.

PS. ABYCH SE UKLIDNILA, TAK SI DOVOLUJI KRÁSNOU PŘEDSTAVU, JAK SE BUDEME VŠICHNI RADOVAT, AŽ TO OŠKLIVÉ BUDE UKONČENÉ A MOŽNÁ, ŽE I MY LIDÉ SE ZMĚNÍME K LEPŠÍMU.

Tak jsem tak ještě přemýšlela, abych nebyla nařčená  z velkého pesimismu, že si půjdu také nějakou radost ven udělat. Hodně z vás píše radostně  o krásných procházkách ve svém okolí. No, dobře, venku za oknem svítí hezky slunce, tak jdeme s pejskem za radostí do parku. Venku jsem ale zjistila, že fouká silný, studený vítr. Vítr proti nám v parku prohnal velikou clonu padaného a neshrabaného listí, až pejsek dostal záchvat strachu o  svůj malý život. Mně ten studený vítr profoukl nepříjemně skrz všechno oblečení. Sluníčko sice svítilo, ale k ničemu  nám nebylo. Rádi jsme se vrátili domů do tepla a já jsem měla radost, že jsem se v roušce nestačila udusit.

 

Můj příběh
Hodnocení:
(4.6 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Hana Šimková
Lidičky já jsem to napsala opravdu jenom o svých pocitech. Vy máte své vlastní, ale nikdo nemůžete popřít že ta situace je opravdu neveselá, ba truchlivá.
Dana Divišová
Paní Hano , popsala jste přesně pocity mnohých v tomto období osamělých lidí. Snad už to všechno omezování nebude dlouho trvat. Když čtu na internetu o poměrech v některých nemocnicích, obdivuju ty zdravotníky. Nemůžou říct dost,máme toho plné zuby. Tak i my to ještě chvilku vydržíme. Můžeme chodit třeba s kamarádkou do přírody nebo prohlížet příspěvky na Facebooku. A to je vlastně, proč reaguji. Na Facebooku jsou skupiny, kam se můžete zaregistrovat , některé jsou otevřené všem. Jen si vybrat podle svých zájmů. Mne třeba zajímá vše o pěstování v zahradě , recenze na dobré knihy nebo poznatky z cestování po památkách a přírodě. Určitě byste si tam taky něco zajímavého našla. A pokochala se. Hlavně přeju pevné zdraví.
ivana kosťunová
Hanko, jak pravdivé. Vaše poslední články- no , já tu vidím materiál pro další knížku a tipuji ji na bestseller.
Marie Doušová
Hano, chápu a s potěšením jsem si přečetla Váš článek,neboť je to upřímně napsané. Mám také někdy takové pocity ,ale nic se nedá dělat ,jen vytrvat. Hano,hlavně zdraví a klidně pište Vaše postřehy ,neboť psaní docela hodně pomáhá a já je ráda čtu. Dík..
Hana Šimková
Maruško jste šikovná, ale houby ještě rostou ?
Marie Ženatová
Našila jsem si hodně roušek, mám je nachystané na verandě, ale už se mi několikrát stalo, že jsem si ji zapomenula vzít - tak se musím vracet a tím mám víc pohybu, ale hlava mi už po těch různých a měnících se opatřeních asi víc chátrá.* Jinak žiji mezi dobrými sousedy, takže komunikuji klidně dál jako vždy přes plotky se všemi kolem i přes sousedy - ještě naštěstí dobře slyším i na dálku a při těchto plotkových setkáních si nemusím nasazovat roušku. Větší nákup mi vozí občas syn a do obchodu na 15 m2 se mi teď trmácet tři kilometry vůbec nechce, to si jdu raději do lesa najít nějaké houby * Haničko díky moc za milý článek *
Hana Rypáčková
Čeho je moc, toho je příliš. Už mi to omezování moc vadí. Hadr zapomínám , snad mě nikdo neudá...Teď nemám chuť jít nakoupit, když nemohu mít svůj košík.
Hana Šimková
Zuzanko děkuji ti za podporu a možná, že ty jediná jsi mi porozuměla. Asi jsem šlápla do vosího hnízda. Věřícím ten kostel opravdu chybí, bylo o jejich útočiště. A Boha nezatracujte. Mám dojem, že většině z vás situace vůbec nevadí a někdo si ji snad i užívá. Tak se mějte v těch dobře padnoucích rouškách a přeji vám hodně štěstí.
Anna Potůčková
Hanko, moc krásný a také pravdivý článek. Ale měli by si ti naši představitelé uvědomit, že v našem státním znaku nejsou ovce, ale lev. Možná pokud tohle ještě bude trvat, je možné, že konečně se i lid začne rvát o svoji svobodu jako lev, a nebude trpět to, že z nás dělá někdo ovce!!!! Nepochopím třeba opatření v obchodech, kdy na 15 m2 smí být 1 člověk zatímco venku před prodejnou je pomalu 15 lidí na 1 m2.
Hana Šimková
Věruško máš pravdu někdy je ten život veselejší a děláš si z něho legraci, ale přijde den, kdy to nejde.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?