Senioři strádají a chřadnou, povolte návštěvy v domech seniorů, apeluje na vládu pražská radní Milena Johnová

Dokud člověk může, měl by být doma.

Moc hezký a řekla bych i potřebný článek. Staří a nemocní lidé potřebují kontakt se svými nejbližšími a velmi těžce nesou toto odloučení. Kontakty přes techniku nestačí, potřebují své blízké vidět, dotknout se jich apod.

Starý člověk je velmi citlivý a bolavý, potřebuje kontakt nutně ke svému nelehkemu údělu.

Maminčina pečovatelka v DS Háje mi nabídla možnost skypování. Zatím jsem ji odmítla. Obávám se, že bychom naše odloučení vnímaly intenzivněji než při telefonickém kontaktu, na který jsme zvyklé.

Ta opatření se ale udělala právě kvůli těmto seniorům, aby je nikdo nenakazil. Jsou riziková skupina. Když se povolí návštěvy, pak jich bude hodně marodit a umírat. Nedá se nic dělat. Dřív byli na vejminku součástí svých rodin. Dostali své jídlo a rodina měla s nimi kontakt takový, jaký si zasloužili. Protože každý ty svoje potomky vychoval jinak, byly ty kontakty nulové nebo naopak srdečné. Ani nám, co pracujeme, není lehko, když se vystavujeme denně možnosti nákazy. Problém je ten, že senioři v těchto zařízeních chřadnou tak jako tak. Konec života, kdy je člověk bez rodiny, je smutný vždycky. Snídaně, oběd, večeře, televize. Mezi tím ubíjení času koukáním do stropu nebo šouráním se po chodbě mezi ostatními. Je to čekárna. Jestli někdo zavolá, přijede. Jestli je někdo pozve na Vánoce. Stáří je smutné. Člověk může zůstat sám v domě, kde chod třeba nezvládá. Nebo je soběstačný, zatím, ale děti nemá nebo má tak daleko, že jakoby je neměl. Nebo sám cítí, že se musí přestěhovat a těžko se se svým bydlením loučí. No a nebo je odložen do ústavu, neb děti potřebují prodat jeho střechu nad hlavou. tahle situace zkomplikovala život nám všem. Bohužel.

Pěkný článek, vidím to podle maminky, které je 90, je sice ve svém bytě, ale denně si voláme, z hovorů cítím, že se jí stýská, často za ní jezdím a hned se jí oči rozzáří. Oni ví, že jejich život se pomalu chýlí ke konci a chtějí se co nejvíc potěšit ze svých nejbližších, což jaksi je v tomto čase v hromadných zařízeních znemožněno. Dejte jim možnost alespoň jednou do týdne třeba jen vidět své nejbližší, budou štěstnější, nebudou smutní, rozjasní je jim mysl, budou se těšit na další setkání a hlavně, nebudou ve stresu. Tak snad je ochráníme před tím nejhorším, alespoň na nějaký čas, který je jim na této zemi vyměřen.