Dana Puchalská
5.11.2020 17:29
Až dnes jsem se doslova dokopala ke komentáři. Já vím, že to mnozí nemají lehké. Není to žádná legrace, ale... A když budu zavřená sama v bytě, to bych asi nedovedu představit. To bych nebyla já. Ano jsme dva ale, když si uvědomím že o patro výš je stará paní, která špatně chodí, tak se aspoň zeptám, jestli něco nepotřebuje. Ano, maličkosti jsou fajn a trocha úsměvu je třeba.
Jitka Hašková
5.11.2020 16:56
Myslím, že teď to nemá nikdo lehké, proto je dobré mít radost i z maličkostí, není mi zima, mám co jíst a pít, když potřebuji sousedi v baráku mi pomohou.
Jitka Hašková
5.11.2020 16:52
Patřím k těm jednotlivcům, kteří žijí sami. Nepodařilo se mi mít děti, nemám sourozence, partnera žádného, bydlím ve svém bytě v Praze a snažím se být fit, abych se o sebe mohla postarat, nikdo není. V roce 2004 mi zemřela maminka a prožila jsem si s ní, co to znamená být LDN. Zlomila si nohu v krčku, přestože byla operovaná, už se nerozchodila. Naštěstí měla mě, kdo se o ní staral. Jímá mě hrůza, když si představím, že bych tak mohla skončit Nezbývám se tím, neví co mi život přinese, snažím se, abych tak nedopadla. Zažila jsem si už před léty těžkou depresi, současná situace s covidem mě občas do depky shazuje. Nedám se a jsem ráda, když se někdy mohu něčemu zasmát a mít radost třebas jen z hezkého počasí. Naberu covid na lehkou váhu, dodržuji všechna nařízená opatření.
Elena Valeriánová
5.11.2020 09:58
Věrko, promiň, asi jsem natvrdlá. A tak se tě přímo zeptám: proč jsi byla zavřená 45 dní doma sama? Praha byla vylidněná a určitě jsou tam místa na procházku. Ráno bych si přivstala a šla ven, načerpala energii na celý den. A v této době mi připadá, že cestuješ často i na výlety jezdíš. To je dobře. Tak proč zazlívat jiným, že se snaží mit jakžtakž dobrou náladu, že se těší z maličkostí. To že žiješ sama, to je asi taky tvoje volba. Tak hlavu vzhůru, bude líp! Musí být!
Helena Votíková
5.11.2020 08:29
Neumím číst mezi řádky a tak mi asi něco uniká. Musím se přiznat, že tak nějak nevím, jak se mám zachovat. Chápu, že každý znás tuto dobu prožíváme jinak a jinak i cítíme. Mám se hroutit z toho, že vnučka je v karanténě, že ve školce nějaké dítě mělo zřejmě v rodině kovid? Ano bojím se o svou rodinu, přátele a proto musím být optimistická a pozitivní v tom správném slova smyslu a dodat jim i sobě sílu a energii. A že si někdo udělá "srandu" i z těch vážných věcí? Mám ten pocit, že to tak i bývalo dříve, za každé zlé doby. Třeba to je jeho způsob obrany, kdo ví.
Eva Mužíková
4.11.2020 23:28
Také já článku moc nerozumím.
Alena Tollarová
4.11.2020 20:08
Článek jsem četla několikrát a přiznám se, že mu moc nerozumím. Žiji v domnění, že optimismu není nikdy dost. A v této podivné době, kterou žijeme, zvlášť. A to je špatně?
Jana Šenbergerová
4.11.2020 19:53
Ireno, to nebyla výtka. Mně se to spojení líbí, ale jako těžký kalibr. :-)
Věra Ježková
4.11.2020 19:46
Děkuji za vaše názory. Jsem ráda, že článek vyvolal diskusi. Děkuji těm, kteří mě chápou a dali mi to najevo. Text jsem nepovažovala za kontroverzní. Jen jsem měla potřebu sdělit, že mám toho koronavirového optimismu plný brejle. Ať si někdo zkusí být 45 dní sám v malém bytě, bez kontaktu s jedinou živou bytostí, kromě prodavačky jednou týdně; a s možností vzdálit se jen nedaleko od pražského domu, jako já na jaře. Tehdy jsem o tom napsala dokonce smutně humornou básničku. Dnes už mi na humor nějak docházejí síly.
Jitka Caklová
4.11.2020 19:26
Pane Zelenko, nemám. Život je cesta, po které mohu, dnes už jen pomalu jít, jak jsem níže napsala s plným optimizmem, kterého bez vnitřní síly plynoucí z lásky a ☼ v duši nelze dosáhnout a vůbec nezáleží na tom, co si o mně kdo myslí, píše, nebo říká. Žádné postoje lidí na mém životě nemohou nic změnit. Je to pouze moje cesta a po všech zdravotních peripetiích, které mě v životě potkaly, mě už nic horšího nemůže potkat. Co mě v životě nezabilo, to mě posílilo a to doslova.
Načíst starší příspěvky