Když stáří komplikují dluhy. Říct o pomoc dětem či vnukům?

tak tak nějak jsem dopadla já,vdala jsem se před 20 lety,partnerovo naléhání k svatbě,mě těšlo,ale neuvědomovala jsem si,proč tak vehementně stojí o manželství,je o deset let starší,já měla družstevní byt,13leteého puberťáka,no prostě jsem se zamilovala,ale do toho nepravého,vznkem manželství byl přhlášen ke mě na trvalý pobyt a už to jelo,k jeho 50tým narozeninám začalo chodit samé exekuční psaní jedno za druhým a já?kdybych to měla celé posat,tak by to byla kniha----nakonec dluhy překročily přes 880000 tsíc,taky jsem se styděla před synem,kerý sehnal poradce,do toho manžel dostal silnou cukrovku,částečný invalidní důchod a já osm let makala a neznala,nic jiného,než práci,vedlejšáky a život byl fakt ,,překrásnej" a pocit,ře deset let svého života,jsem nějak promakala

Nejhorší je, že za dluhy pak pykají jiní, kteří o nich třeba ani nevěděli.

Vadi mi duchodci, kteri ve snaze pomoct mladym se zadluzi, ti chteji vsechno hned a radeji uz vcera.

Nikdy jsem se nezadlužila a v tom duchu jsem s manželem vychovávala i syna. Ale časy se mění. A proto jsem souhlasila, když syn koupil na hypotéku drahý byt 2+kk ve vedlejší ulici jako investici a ten pak pronajal. Bylo to moudré rozhodnutí, i když šlo o velký dluh. Je důležité, aby se lidé před zadlužením svěřili do rukou odborníků. Pokud se jedná o rodinu, měl by to být nejjednodušší způsob, bohužel je to skoro vždy naopak. Proto bych všem seniorům poradila, aby mysleli nejdříve na sebe, na své zajištění, teprve potom na svá vnoučátka a děti. Nezlobte se za mou upřímnost, ale mám ve svém příbuzenstvu případy, o kterých by se daly psát romány.

No, neznám ani jsem neslyšela o důchodci který by byl zadlužen. Jo, dětičky a vnoučátka to ano - to je snad mor dnešní doby! Senioři (samozřejmě exoti se určitě najdou co rádi žijí na vysoké noze nebo rozfofrují peníze) mají své bydlení (pokud neměli tu smůlu že “dostali” domácího či zmetky typu OKD) v devadesátých letech probíhali privatizace za ceny bytů o kterých si dnes můžete nechat jen zdát! Každý senior (narozdíl od dnešních mladých) cely život pracoval a má penzi + vdovecky důchod, či příspěvky na péči při zdravotním postiženi ... a kdyby náhodou byl ve skupině těch co platí nekřesťanské nájemné bytu - socialka vyplácí dávky na bydlení. Jenomže to by seniorům nesměli “pouštět žilou” mladý ... Ti posr...li na co sáhli 30 let zpět, nejsou schopný změny k lepšímu žití - zblbly televizi a internetem - jenomže to není opravdový život - na to ale přijdou sami až budou zadluženy sedět na posteli v nějakém chudobinci... Nepůjčovat si, nepůjčovat si - ale je to marný, marný, marný !!!

Řekla bych,že je to tak nějak stejný druh lidí,co si půjčují a nemyslí u toho na zadní kolečka - nejdřív jsou mladí,nezkušení,ale pak zestárnou,ale nezmoudří,čili mladý hlupák bude ve stáří jen starý hlupák. Nechtělo by se mi platit dluhy za takto nepoučitelného,pošetilého a nemyslícího důchodce,ani kdyby byl můj příbuzný!

Měla jsem kolegyni, jejíž manžel měl v 50 letech úraz na noze a zůstal téměř šest měsíců pouze na nemocenské. Za tuto dobu se z něho stal gambler, prohrál spoustu peněz , které si půjčoval po desítkách tisíc u nebankovních institucí. To jí samozřejmě neřekl. Došlo to tak daleko, že najednou měla za dveřmi exekutora a on vůbec nevěděl, kolik vlastně s úroky všem dluží. Nakonec jediným východiskem bylo, že musel prodat domek svých rodičů, který mu přepsali. Stejně to ještě nestačilo. Dluh se vyšplhal nad 1,5 mil.Kč. Mezitím se s ním žena rozvedla a on skončil v nájemním bytě u svých rodičů. Dneska je mu 58 let a tak do důchodu už snad jde bez dluhů. Zničil si manželství, způsobil trauma svým starým rodičům. Děti mu půjčit nemohly, protože ještě měly malé děti a pouze mateřskou. I takový je život.

Mám tři děti, každé hospodaří jinak, nejmladší je asi nejrozumnější. Já sama si nepůjčuji, jen opravdu vyjímečně a malé částky.

Raději obchodovat s krypto měnou.

Já osobně si myslím, že většina seniorů žije finančně gramotně, aby se do dluhových pastí nedostala. My starší jsme většinou přece žili tak, že jsme nemuseli mít všechno hned - napřed jsme si našetřili - žili víc skromně a o to větší jsme měli radost, když se nám podařil nějaký náš sen uskutečnit*