Jako každý člověk, i já občas zkusím štěstí ve hře, v nějaké soutěži přess internet, ale i v denní soutěži, kdo má na víc. Zda já, či ten propagovaný vir Covid19, jejž asi snad mám i v ledničce, protože tam nic stále není. Hlavně večer před spaním.
A tak jsem napsal na I60 článek o tom, co jsem objevil v centru Prahy, aniž bych tušil, co z toho vyplyne. Objevil jsem totiž vystavenou rakev. Tak jsem se v článku svěřil, jakým dojmem to na mě zapůsobilo, článek uveřejnili, a jen jsem čučel, kolik to má reakcí a kolik čtení. To jsem fakt nečekal, a že mám velkou fantazii… viď, Helčo.
No, a protože to mělo čtenost, redakce se odměnila dárkem. Čekal jsem v řadě lidí na poště, až si ho vyzvednu, a měl snad 40 stupňů ve stínu, jak jsem byl zvědav, cože to dostanu. Kdybych já tušil, co…
Byla se mnou i Helča, a hned, jak jsme vyšli ven, padla zvídavá otázka, co jsem dostal. „NE“ řekl jsem tvrdě, a dal obálku do tašky. Až doma, ty zvědavče jeden… Vedle mne cosi zamumlalo o nějakém škrcení či strčení čehosi do ucha, a došli jsme domů.
„Tak dělej, ukaž, co je v dárečku…“ Těmi slovy jsem byl přinucen otevřít obálku, bez kávičky, co jsem vždy dostával po příchodu. No, byl jsem také zvědav jak sto čertů. Obálka otevřena, ruka zalovila, a… jééé, šampon pro krásné vlasy…
Tak jsem si hned pomyslel, že ho večer zkusím a v ložnici svou hřívou oslním svůj protějšek tak, že přestane ihned sledovat z postele moudra z televize, a bude se věnovat mým kadeřím. OMYL.
Sotva jsem to dořekl, Helča se nadechla a řekla: „ Jé, šampon, ukááž… , ten se mi hodí…“ Hm, sbohem, šampóne…
Zalovil jsem opět do obálky a vylovil knížku, která mně od prvé chvíle vylovení nejen změnila páteční odpoledne, ale změní i chvíle volna v životě. Byla to kniha o památkách, tipech výletů a vycházek s fotodokumentací a popisem vyhlídek nad přítoky Labe. Těšil jsem se, jak při kávě si sedneme, budeme si prohlížet tipy, a tipovat, kde jsme byli a kde to je. Druhý omyl.
Helča otevřela knihu, a se slovy jééé, tam jsme byli, odkráčela do křesla v obýváku. No a já… ano, asi hádáte správně. Uklidil jsem nákup, udělal dvě kávy, a jako zvukovou kulisu jsem poslouchal výhružné výkřiky.
Jé, tam jsme byli, tohle je to a to, tam je hezky, tam pojedeme, jééé tam půjdeme, jéé tam si uděláme víkend, až se mně rozklepaly nohy únavou a já slyšel slova… Za co Romčo, za co, to nedáme. Byly to mé nohy. Díky redakci a dárku máme naplánováno při kávě tipy na příští rok, kde co prošmejdíme, prolezeme, prozkoumáme, poznáme, prochodíme,… jen jaksi odkaz na léčebný pobyt pro totální ochrnutí nohou vyčerpáním pochodem po krásách ČR tam chyběl.
Takže, děkuji redakci za dárečky, děkuji za tipy kam si vždy vyjít v příštím roce do přírody, za chemii, co s mými vlasy udělá zázrak a budu doslova na sežrání.. Pokud mi Helča ovšem odleje z lahve trocha toho šamponu do dlaně.
A taky děkuji Helče za to, že mě nezabila, když jsem napsal tento článek a trošku jsem ji tu popichoval. Humor musí být, kor v této době. Takže, pokud se někde sejdeme… poznáte mne hned. Mé krásné letní vlasy vás oslní díky šamponu, i má postava… jak se to říkalo v té básni?… O berličce hnáty křivé, hlas vichřici podoba.. To bude úžasná shoda. To budu já po těch výletech, které mne čekají díky té dárkové knize.
Děkuji redakci za dárek, a všem přeji, kdo zde tento článek dočetl až sem, pevné zdraví a stálý úsměv na tváři. Příště zase usmolím nějaký článek ze života kolem nás. Jo, jen dodatek… Ta rakev na Václaváku se objevila znovu, a jako by nebyl konec… další je už vystavena na Staroměstském náměstí. Také Masážní salon. Takže se to množí…
