Moje první kulinářské úspěchy
FOTO: archiv autorky

Moje první kulinářské úspěchy

27. 10. 2020

Když jsem se vdávala, uměla jsem jen usmažit řízky a připravit španělské ptáčky. U nás doma se nic jiného v neděli nepodávalo, výjimečně svíčková na smetaně nebo vepřo, knedlo, zelo, ale k přípravě tohoto jsem nebývala většinou připuštěna.

V  neděli po ránu jsem byla buzena se slovy: Kdo chce hajinkat, nesmí tanynkat. Moje role spočívala spíš ve vykonávání pomocných prací. Zadání většinou znělo: nakrájej cibuli, oloupej brambory, udělej zásmažku. Moje maminka byla vyhlášenou kuchařkou, v mládí chodívala pomáhat na faru hospodyni pana faráře. Tata, jak se u nás říkalo, ten nedělal doma nic. Jednou dostal za úkol odcedit brambory, vylil hovězí vývar a od té doby už se  po něm nikdy nic nechtělo. Myslím si, že to tehdy udělal schválně.

Hned po svatbě jsme se s manželem nastěhovali do nového družstevního bytu a já jsem se tak stala paní naší domácnosti. Manžel uměl uvařit jen špagety a ovesnou kaši. Když se k nám chystali na první oficiální návštěvu, spojenou s pozváním na oběd, manželovi rodiče, nepřicházelo v úvahu nic jiného než podávat španělské ptáčky. Na tomto poli jsem si věřila. Všechno šlo jako po másle, slavnostní stůl byl prostřen, chybělo jen uvařit rýži. Jak se v té době často stávalo na rozkopaném sídlišti, najednou přestala téct voda. Co teď? Můj přemýšlivý manžel dostal zajímavý nápad."Dej mi naběračku a nějaký hrnec". S těmito slovy se odebral na WC, odklopil kameninovu desku ze splachovače a nabral průzračně čistou vodu. Vodu jsem převařila, rýži spařila a podařila se, krásně se rozsýpala. Oběd dopadl na výbornou, všem chutnalo. Kdyby mi někdo před tímto obědem řekl, že pohostím svoji tchýni rýží uvařenou v záchodové vodě, tak bych se mu vysmála. 

Druhá vzpomínka je o pár let mladší. Děti byly ještě malé, a my jsme si pronajali od zahrádkářů za městem uprostřed krásné přirody malou zahrádku. Utíkali jsme tam z rozpáleného paneláku a postupně se nám dařilo vypěstovat čím dál větší a větší zeleninu. Jednou jsme sklidili krásně zelený křehký špenát. Máme ho všichni rádi, hlavně ten čerstvý, tak jsme se na oběd moc těšili, dokonce i naše vybíravé děti. Špenát jsem umyla, povařila a při pasírování jsem zjistila, že byl uvařen i s umělohmotnou zátkou od dřezu. Nastalo dilema. Mám ho vyhodit?  Nebo pokračovat v přípravě? Vyhrála varianta č. 2. Zelená voda šla do kanálu. Udělala jsem zásmažku na špeku, přidala česnek, dvě vejce a zjemnila jsem ho máslem. Už nevím, co jsem k němu podávala, jestli volská oka nebo nějaké masíčko. Vzpomínám si jen, že mi nějak nelezl do krku. Manžel tenkrát u stolu pronesl památnou větu:  "Marie, ten špenát se ti dnes opravdu podařil na jedničku". Později jsem se mu k postupu při přípravě přiznala, oba jsem se tomu spolu zasmáli. 

Samozřejmě byly i další katastrofy při vaření, třeba guláš, který postříkal celou čerstvě vymalovanou kychyň, když vybouchl tlakový hrnec, nebo voňavý houbový nákyp se šunkou, který šel do koše, když manžel prohlásil, že si není stoprocentně jist, jestli ty houby byly jedlé, i když hodinu před tím listoval ve Smotlachovi. O připálených zásmažkách a shořelých hrncích už jsem napsala na íčku i básničku. 

Jinak bylo v kuchyni fajn - miluju dobré jídlo, atmosféru u krásně prostřeného stolu, proto je vaření moje vášeň a věřím, že ještě dlouho bude.

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 36 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Soňa Prachfeldová
Milé kulinářské povídání. Jako když jsem se vrátila do mých kuchařských zacatků. A stejně nejraději vařím tak, jak jsem se naučila od maminky. Mám prostě nejraději klasiku, ta nikdy nezmizí.
Jana Šenbergerová
Když se jídlo podaří, pochutná si pár strávníků. Když je kolem něho nějaký malér, pobaví to spoustu lidí. Vůbec si nepamatuji, co jsem vařila jako první jídlo, coby novopečená paní bytu, ale vím, že jsem za to nesklidila žádnou pochvalu, protože se mi to zcela nepovedlo. Nikdy předtím jsem se vařit neučila, ale byla jsem pomocná síla v kuchyni mých rodičů. Něco jsem odkoukala, ale vařit jsem se učila až vdaná. Můj manžel byl zmlsaný od tchýně, dobré kuchařky. Chválit mě začal až po mnohaletém soužití. :-)
Alena Tollarová
Prima pohodička při zažívání oběda. Moje první buchty vdané paní, to taky bylo dílo :)
Eliška Murasová
Úsměvné vyprávění, až na ten výbuch papiňáku.
Alena Vávrová
No bezva historky, díky :-)). To já jako novomanželka jsem měla hlavně tento problém - uměla jsem z domova uvařit skoro všecko - jenže pro 8 lidí, ale pro dva nikoliv. Takže mě zkraje zachraňovaly např. knedlíky s burisony ... ;-))
Ilona Erika Kolář
Já se přiznám, mě moc vaření nebaví.
Rostislav Mraček
Povedený článeček. A pobavil. Děkuji!
Daniela Řeřichová
Děkuji za pěkný článek a nahozenou udičku. Moje kulinářské nezdary by vydaly na knihu. Můj první houskový knedlík byl nevábný válec s nedovařeným vnitřkem. Vydloubala jsem hmotu, nakrájela obruče a doprostřed vsadila kousky masa, hezky obložené ostatními ingrediencemi. Manžel prohlásil krasobruslařskou terminologií, že technická známka je čtyři a umělecký dojem jedna. A tak je to plus mínus dodnes.☺
Zdenka Soukupová
Vzpomínám na příhodu z dětství. Na vesnickou pouťovou neděli se musela vždy péct husa nebo kachna. Maminka se ptala jedné sousedky, jestli ji taky pekla. Sousedka řekla: "Jo, pekla jsem ji. Letos na kremaci." Mamka se zeptala: "Na kremaci? Prosím tě, co to je za způsob? " A sousedka odpověděla: " No, že jsem to musela vyhodit i s pekáčem, jak to bylo spálené." Obě se dlouho smály.
Jitka Hašková
Při vaření nastanou různé zážitky. Když mi bylo asi 13 let byla mamka v nemocnici, tak se mnou a s tátou byla doma babička a vařila nám. Byla to stará zkušená kuchařka, i jí se stalo, že při vyndavání knedlíků jí upadla celá šiška na podlahu - měli jsem tenkrát v kuchyni červený xylolit - takže knedlík byl červený. Babička ho bryskně napíchla na vidličku, hodila zpátky do hrnce, umyla ho a dala prkénko, rozkrájela a byly knedlíky k obědu asi s vepřovým se zelím. Táta nic neviděl a pochutnal si, já mu to samozřejmě neřekla. On také nic jiného než knedlíky nechtěl jíst.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 46. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?