Charakter
Pocit pospolitosti
Nejcharakterističtější vlastností Rusů je jejich smysl pro pospolitost. … Rusové milují davy. Bylo by pro ně naprosto zničující se jednoho dne probudit a zjistit, že davy jsou pryč. Vybíravý zápaďák by ve dveřích přecpaného autobusu nejen zhnuseně strnul, ale pravděpodobně by se ani nepokusil nastoupit. Zato Rus se energicky probojuje dovnitř vozidla, které připomíná kulaté bříško medvídka pro děti, nacpané pilinami. Uvnitř bude ignorovat ostatní, kteří se z něj snaží vymačkat duši, pohodlně si stoupne na sousedova kuří oka a možná že i dokáže vytáhnout z kapsy noviny a začne si v nich číst. … Kdyby se to někdy změnilo a v autobusech se objevila volná místa, asi by podezřívavě zavětřil a odmítl by nastoupit.
Zmučená ruská duše
Ruský přístup k životu lze nejlépe vyjádřit pomocí tří speciálních konceptů – duša, toska a suďba.
Duša je duše, ona záhadná, éterická substance, jíž jsou požehnaně obdařeni pouze Rusové a která je neoddělitelně spjata s křesťanskou pravověrností. Duša je vitální silou každého žijícího jedince, je to duša, která opouští tělo v momentě smrti, je to ona, po níž prahne každý démon.
Toska je směsicí rozháranosti, světobolu, útrap, melancholie a nudy. Bývá připodobňována k německému výrazu Weltschmerz, ale není to přesné, neboť jde o osobnější záležitost. Coby Rus musíte tento unikátní pocit čas od času zažít a hlasitě si stěžovat jako Puškinův hrdina Evžen Oněgin v Čajkovského opeře: „Jaká hanba! Ó, moje toska! Ó, můj krutý úděl!“
Suďba je eklektická směs štěstí, osudu, údělu a zkázy. „Své suďbě neunikneš!“ ; „Když jsi neuspěl, byla to tvoje suďba“ atd. Vaší svatou povinností je po celý život na suďbu naříkat.
Není tudíž překvapující, že Rus se může z bujarého, hodinu od hodiny výřečnějšího a tělem i duší skvělého společníka změnit v politováníhodnou, sentimentální postavu, která vzlyká nad svou sklenkou a mučí se pachtěním po smyslu života.
Naříkání nad suďbou pomáhá nezapomínat, že žijeme v těžkých časech a že časy byly vždy těžké a jediná změna, která nás může potkat, je, že časy budou ještě těžší. Každý Rus – zeptáte-li se ho – potvrdí, že za časů jeho mládí bývalo lépe.
Jazyk
Každý Rus bude souhlasit, že ruština má všechny dobré vlastnosti ostatních jazyků, ale žádné z jejich nedostatků. Je melodická jako italština, dominantní jako němčina a precizní jako angličtina.
Jednou z jejích nejlepších předností je možnost vyjádření nepatrných nuancí za pomoci nekonečného počtu přípon. Např. lošaď je prostě kůň, zatímco lošaďka je rozverný koníček a lošaďjonka je vyčerpaný pracovní kůň, starý a prohnutý pod nákladem. Když chcete vyjádřit svou náklonnost, tak mu můžete říkat lošaďuška, ale máte-li na mysli velké neohrabané zvíře, pak to bude lošara atd.
Anglický milovník může se jménem milované Mary dělat jen velmi málo. Jeho ruský protějšek zato může použít obrovské množství zdrobnělinek pro jméno téže dívky: Marja, Marijka, Mariša, Mara, Marulija, Muja, Marusja, Musja, Masja, Masjata, Marjata, Maruka, Marjuška, Muša, Maňa, Maňuja, Maňura, Maňuška, Maňatka, Maša, Mašaňa, Mašoňa, Mašuka, Mašuňa, Muňa, Mašura, Mura, Šura, Mašara, Muta, Mušuka, Morja, Marjaša a všechno to jsou milé zdrobněliny. Je-li milenec rozzloben, může k jejímu jménu přidat ponižující příponu -ka, jako Maška, Manka, Ninuška atd. Je jasné, že ruský nápadník má mnohem lepší šanci získat dívčino srdce než jeho západoevropský nebo americký rival. A navíc si při četbě ruských novel nikdy nesplete, kdo je kdo.
Ruština má několik nevýhod. Říká se, že angličtina je nejsnazší jazyk na naučení se mluvit špatně a jeden z nejobtížnějších na naučení se mluvit dobře. Ruština je obtížná v obou případech. Nikdo, včetně Rusů, ruštinou nemluví správně. Její psaní je ještě větší můra, což se každý rok demonstruje u přijímacích zkoušek na univerzity.
V ruštině je více „ale“ než pravidel a každé „ale“ se musí nebohé oběti v procesu výuky nabiflovat.
… Před léty se akademie věd snažila zavést mírné pravopisné reformy a zrušila nejobtížnější výjimky z pravidel. Setkalo se to s velkým odporem veřejnosti. Dělníci, učitelé, vojáci a písmáci, ministři a členové parlamentu – ti všichni proti reformám povstali jako jeden muž. Jejich hlavním důvodem bylo, že když oni museli trávit roky učením se těchto nuancí, tak proč by těmto útrapám měl někdo jiný najednou uniknout?
Pozn.: V článku jsou uvedeny doslovné citace. Z estetických důvodů je nepíši v uvozovkách a neuvádím stránky. Vynechaná místa v souvislém textu jsou vytečkována. Autor se narodil v Leningradu. Napsal dvě disertační práce – jazykovědnou a psycholingvistickou – a knihu na téma psychologických a sociálních aspektů nadávek.
Literatura: Želvis, V. I.: Xenofobní průvodce. Rusové. Praha, Nakladatelství XYZ, 2009.
