O xenofobii s úsměvem XX: Rusové

Velká široká ruská duše, moc hezké. Myslím, že svoji zem velmi milují.

Evo, vše je relativní, i ten pojem - lépe. Každý ho vnímáme jinak. Mění se hlavně struktura státu, společnosti a životní hodnoty. A my, věkem starší, to vnímáme hůře, než ti mladí.

.... jsem jako ti Rusové, také říkám, že za časů mého mládí bývalo lépe...

Děkuji vám. :-) Ruská duše je jedinečný fenomén. Nádherně ji líčí ruská literatura (viď, Jendo). Ruština se mi líbí; uvedená srovnání se třemi jazyky moc ne. Díky skvělým vyučujícím na VŠ, včetně rodilých mluvčí, a pobytu v Rusku jsem se ji naučila velmi dobře. Při studiu jsem záhy poznala, že se skládá ze samých výjimek. To mě ale bavilo, mám ráda gramatiku. Dokonce jsem z ní psala diplomku – na stroji s azbukou.

Věrko, je pěkné a částečně vystihující, je ale jasné, že postihnout duši ruského člověka není vůbec jednoduché a ani Želvisova kniha to zřejmě není schopná zcela naplnit. Jsem moc rád, že jsem se díky své posedlosti knihami a antikvariáty mohl seznámit s vynikajícími díly ruské klasiky. Čechov, Dostojevskij, Gončarov, Němirovič-Dančenko, Turgeněv, Puškin, nebo Tolstoj. To jsou ty správné prameny poznání. Ale díky tvým článkům jsme mohli nahlédnout i do toho, nám třeba méně známého světa. Za to ti patří velký dík.

Věro díky. Myslím, že to na na ně sedí. Ještě bych tam přidala roztahovačnost.

Vím, že se kdysi zvažovalo, že by i Rusové psali latinkou, ale oficiálně k tomu nedošlo. Stačí, když přepisují (třeba v přihlašovacích formulářích) jména, jako třeba badatelé ve vojenském archivu, to jsme se pak vždycky dohadovali, jak se ten návštěvník opravdu rusky jmenuje.

Věrko, k tomu jen dodám, že tento národ fakt nemusím.