Medvídek byl očipovaný a my vybírali elektronická dvířka. Překvapilo mě, že kromě nikterak bohaté nabídky se nedají koupit v kamenném obchodě, pouze přes internet. Měli jsme na výběr mezi dvěma variantami. Zvolili jsme možnost, kdy dovnitř může vstoupit jen kočka s čipem a ven i kočka bez čipu. Kdyby Medvídka v těsném závěsu pronásledoval vetřelec, teoreticky by mohl vlézt dovnitř, ale nedostal by se ven. Ačkoliv se tako varianta jeví jako málo pravděpodobná, člověk nikdy neví. Co kdyby se chtěla například Oušková podívat, kde Medvídek bydlí?
Provizorní bariéry jsem musela zvyšovat a někdy stalo, že Medvídek, jak brouzdal kolem, šťouchl do desky, celá bariéra se zbořila a já začala nanovo.
Medvídkovi nastaly povinnosti jako ve škole. Stanovila jsem přesný plán výcviku, který měl být završen závěrečnou zkouškou koncem měsíce září, skládající se z bezproblémového průchodu elektronickými dvířky tam i zpět. Několik dní po čipování, v posledním srpnovém týdnu jsem začala s tréninkem. Načítání čipu proběhlo poměrně lehce. Připravila jsem Medvídkovi do spojovacího tunelu pochoutky a zapnula dle návodu mód nahrávání. Čertík strčil bez problémů hlavu pro pamlsek a kontrolka za několik vteřin potvrdila uložení čísla mikročipu do paměti dvířek. Další fáze výcviku tak snadná nebyla. Otevřela jsem dvířka, připevnila k nim provázek kvůli ovládání. Nejdříve jsem je nechala otevřené celé, aby si Medvídek zvykl na malý prostor a vsunula je mezi polystyrenové desky, krabice a polštáře, přičemž jsem usedla do křesla na druhou stranu a lákala kočičí uličnici na dobrůtky.
Medvídek zkouší, co vydržím. Rozvaluje se za dvířky a nechce spolupracovat.
Někdy jsem tam proseděla hodinu a více, kočičí princezna zkoušela moji trpělivost. Lehla si před dvířka a pozorovala mě otevřeným otvorem. Za úspěch jsem ze začátku považovala jeden jediný průchod za den. Někdy mě kočička pěkně vypekla, poněvadž místo, aby prolezla, přeskočila zátarasy, jež jsem musela tím pádem zvyšovat. Poté jsem nechávala dvířka otevřená napůl a tahala za provázek. Velký důraz jsem kladla na zaklapnutí, jelikož jsem z recenzí pochopila, že na této zdánlivé banalitě ztroskotala veškerá snaha mnoha chovatelů koček. Kočky jsou citlivé na zvuky a pokud se jim těsně za ocáskem nečekaně ozve hlasitá rána, vyplaší se. Učení probíhalo jako na drátku a my se blížili k nejtěžší, závěrečné zkoušce.
Medvídek si zvyká na malý otvor a poprvé prolézá otevřenými dvířky, což znamenalo první větší úspěch.
Dvířka jsme napevno zabudovali do dřevěné stěny a číča musela hlavou fyzicky dvířka otevřít, doslova je vytlačit. Nestačilo se dotknout nebo ťuknout, kdy jsem jí pomáhala rukou či provázkem. Po čtrnácti dnech marných pokusů jsem stále přes skeptická vyjádření mého syna a některých přátel věřila, že to dokáže a nesmířila se s představou, že zimní studené období stráví venku v polystyrenové boudě. Kýžený úspěch se dostavil 29. září na moje narozeniny, tedy pět týdnů od začátku "kočičí drezúry". Medvídek zničeho nic, jako by se nechumelilo, prošel dvířky, složil kočičí maturitu a připravil mi tím nejkrásnější dárek. Radovala jsem se a se mnou velká skupina Medvídkova fan klubu na fc, k níž patří i několik zdejších íčkařek, za jejichž podporu nesmírně děkuji.
Ačkoliv se může zdát, že celý příběh šťastně skončil, dostavily se komplikace v podobě poruchy dvířek a velké cizí kočky šikanující našeho Medvídka.
Odkaz za kraťoučké video z 29. 9. 2020:
Medvídek poprvé prochází dvířky
Pokračování příště (poslední).
