Sedím a prohlížím si obrázky, které jsem rozvěsil na stěnu proti sobě. V hlavě mám právě dokonalé prázdno. Je to deka. Tvůrčí deka. Velká a tlustá. Dolehla na mne, aby dokonale umrtvila činnost mých mozkových závitů. A já marně hledám únikovou cestu, třeba i docela malou cestičku ven, kudy by se moje myšlenky, ozářené spásným nápadem, mohly ubírat dál.
Ale jaké vlastně myšlenky? Vždyť momentálně žádné nemám. Někde se ztratily. Bloudí. A s nimi všechny souvislosti, o kterých jsem chtěl psát. Veškerá invence. A co jsem to vůbec chtěl psát? V hlavě je zataženo, jak venku za oknem.
Tvůrčí deka. Nebo mám říkat raději tvůrčí blok? Je to stejně jedno a to samé. Všechny možné myšlenky mi teď probíhají hlavou, jenom ne ty, které bych tolik potřeboval. Čím více přemýšlím, tím méně smyslu moje myšlenky mají. Vnitřní hlasy se perou mezi sebou, argumenty létají ze strany na stranu, střetávají se a překřikují jeden druhého.
,Proč mě vlastně, ty mizero, přepadáš stále častěji a častěji. Měj přece ohled na starého člověka, který se v potu tváře snaží zplodit něco smysluplného, co by se dalo dokonce i číst.'
Ke komu to vlastně mluvím? Je to snad moje alter ego, nebo momentální absence tvůrčí invence, která si kamsi odskočila? Vlastní slova se mi vrací jak ozvěnou a buší mi do hlavy.
,Podívej se, ty jeden kverulante, kolikrát jsi vykřikoval, že je ti to vlastně jedno, jestli píšeš, nebo ne. Tak si nestěžuj. A vůbec, co chceš s tím literárním balastem nakonec udělat? Postavíš se na náměstí a budeš vykřikovat svoje myšlenky, o které nebude mít stejně nikdo zájem?'
,Pokud začnu takhle scestně uvažovat, tak si můžu akorát sednout s ostatními dědky do Stodoly ke sklenici piva a nadávat na režim, na zdraví, na fotbalovou ligu a po očku se přitom koukat po ženských.'
,Tak proč to neuděláš?'
,No proč. Vlastně, proč to neudělám? Víš, že ani nevím. Možná si nechci připustit fakt, že to třeba už nezvládnu. Že mám akorát tak na to pivo a bezobsažný kecy v hospodě.'
,Svatá prostoto! Co chceš, ty blázne, v tomhle věku ještě dokazovat? Běž radši do té hospody, nemysli na hlouposti a zbytečně se nestresuj.'
,To víš, že jo. Možná, že bych se tě na čas zbavil, ale co potom? Ještě není všem dnům konec. Nejdřív se poradím s Merlotem. Někdy to docela zabírá. A třeba tě potom pošlu k čertu i s celým tvým defétizmem. Ono se určitě něco narodí. Možná, že to bude něco úplně jiného, než jsem původně zamýšlel, ale proč ne. To přece nevadí. Bude alespoň něco.
A vůbec. Podívej se nahoru na oblohu. Je mizerně a zataženo. Jenže někde tam nahoře, za tou zataženou oblohou, zcela určitě svítí slunce. A ty mraky tady přece pořád nebudou.
* * *
