Ohrožený druh

Nikdo nevíme, jak dlouho budeme na světě. V tomto směru jsme ohrožený druh všichni a pořád. Já se bála na jaře. Přesně do té doby, než jsem si uvědomila, že se mi vlastně nic neděje. Vstanu ráno bez větších potíží, mám co jíst, mám co dělat, řešit "co by kdyby" je vlastně zbytečné. Souhlasím s Oldřichem: zbytečně nechodit do uzavřených prostor, kde je hodně lidí. To je asi to jediné, co opravdu mohu ovlivnit. Místo obav se rozhlížím v krásné barevné přírodě.

Hezký příspěvek a optimistické komentáře v diskusi. I já, i když žiju pod jednou střechou se synem, snachou a dvěma pubertálními vnuky , k tomu pomáhám dceři, aby mohla pracovat, s dalšími dvěma prcky, věřím, že my to zvládnem. Prošli jsme v životě tolika překážkami, že při opatrnosti sobě vlastní to zvládnout musíme. Humor je koření života, splnitelné cíle jsou důležité a hlavně, vždycky se má člověk na něco příjemného těšit. I na maličkost. Na telefon, na milé setkání s kamarádkou, na procházku do přírody. Držte se. Jednou všechno špatné zmizí.

Jedině s humorem se můžeme z pocitů ohrožení vymanit. K tomu zodpovědný přístup k životu a radostné každodenní vize. Po splnění se pak dobře usíná a ráno probouzí. Plně dávám za pravdu Oldovi. Hano, hlavu vzhůru :-)

Děkuji všem za hezká slova a přeji sobě i vám a vůbec všem lidem, abychom to všechno přečkali a zase mohli žít tím obyčejným, někdy i neobyčejným životem.

Myslím, že Olda to napsal velmi rozumně, pro všechny, nejen pro Haničku.

Hanko a ostatní, já to četl spíš jako zpověď. Chci říct: Nejste až tak moc ohrožená covidem, jak to může vypadat. Na procházce a při letmém kontaktu s jiným člověkem (na dva metry) nebo při nákupu - to není snadné se nakazit! Nejhorší je, když je víc lidí, v jedné místnosti, bez větrání a ještě navíc blízko u sebe. Tomu se vyhýbejte. Velké rodinné oslavy - pryč! Přítulní vnuci, kteří chodili do školy - velký pozor! - Vidím, že máte mnoho zdravotních omezení. Nejdůležitější asi je, jestli máte někoho, s kým žijete nebo kdo by vás třeba každý den nebo každý druhý den navštěvoval. Takového člověka si najděte. Nějaká kamarádka, co bydlí blízko. - A ještě: Je důležité, aby člověk měl stále nějaké cíle. Stačí jen na den: ráno si řekne, co si uvaří, na co se bude dívat v TV, kdy si zacvičí vedle postele atd. Ono to vypadá, že to je jedno, stejně si něco uvaří nebo se na něco podívá. Ale když si to uvědomí jako cíl, tak se na to může těšit a ten den mu začne dávat lepší smysl. Držím palce.

Haničko, moc hezké zamyšlení jste napsala, věřím , že i když jsme ohrožení, že to přežijeme. Doufejme společně, že brzy uvidíme světélko na konci tunelu, a že bude zase dobře. Děkuji.

Zatím si ohrožená nepřipadám a pokud to půjde, tak si ani připadat nebudu. A když už, tak chci, aby bůh ochránil všechny lidi, když by chtěl někoho chránit. Ale vzhledem k tomu, že v boha nevěřím, se budu chránit sama.

Hani, to je krásné zamyšlení. Škoda, že nepochopili a nechápou ti „neohrožení“, kteří nás ohrožené svým nezodpovědným chováním ohrožují.

Paní Hano, moc hezký a vtipný článek.