Vzpomínka na taneční
Ilustrační foto :pixabay. com

Vzpomínka na taneční

11. 10. 2020

Milí přátelé, tak jsem se rozhodla napsat opět něco z mého milostného a nezkušeného mládí.

V r.1963 jsem jako jiné mé spolužačky a kamarádky začala chodit do tanečních. Po několika lekcích jsem získala stálého tanečníka, jmenoval se Pavel, a byl to jedináček. O trochu starší kluk se mi celkem líbil, byla jsem ráda, že jsme si sedli, a to nejen v tanci, kde jsme i společně švindlovali. Nemůžu napsat, že bych do něj byla zamilovaná, ale jako kamarád byl, a troufnu si napsat, že ještě pořád je primový, i když se v životě potkáváme jen sporadicky.

Myslím si, že jsme spolu prožili hezká taneční, a že i naše maminky se potěšily na účasti. Když přišla závěrečná, předali jsme si dárky, dostala jsem od Pavla kytičku bramboříků a Nezvalovu veršovanou Manon Lescaut. Rozloučení proběhlo bez emocí, jen jsem měla pocit, že mi Pavel chce něco říci. Oddělili jsme se od maminek, a pak mě on doslova šokoval. Řekl mi, že by mě rád pozval na rande, ale chce být ke mně upřímný, prý už má vybranou nevěstu( asi rodiči), a že by to nebylo fér vůči ní, ani vůči mně. Přijala jsem tento fakt celkem vlažně, ale nějak jsem nemohla pochopit, že něco takového ještě existuje.

Život šel dál, nějaký čas jsme se neviděli, až jednou jsem ho náhodou potkala v blízkosti  mého bydliště. A milý Pavel po chvilce klábosení ze sebe vymáčkl pozvání na rande. To už mně bylo asi 18let, měla jsem vážnost známost s mým manželem, tak jsem reagovala tak, jak jsem reagovala, vytáhla jsem fotku mého muže a řekla jen, že už je pozdě. Pavel se na fotku podíval a řekl, ten lépe běhá, než hraje hokej. Chlapci se nejen znali, ale měli i dost společného, můj manžel dělal lehkou atletiku, Pavel hrál hokej, a myslel si, že bude mistr světa. Oba dva pak celý život jezdili jako strojvedoucí na železnici. Rozloučili jsme se s úsměvem, a Pavel jen dodal, že nám to opět nevyšlo.Na jeho údajnou nevěstu jsem se radši neptala, abych ho nepřivedla do rozpaků.

Když jsem začala na železnici pracovat i já, dostala jsem se i do míst, kde Pavla znali, a také znali i jeho tenkrát mladou .nevěstu. Tak jsem se dozvěděla, že se oni opravdu vzali, ale že jsou snad rozvedení. Jo, sňatek z rozumu asi nefungoval, ale v naší době nefungovaly ani sňatky z lásky, to už život někdy takový je.V r. 2000 jsem čekala na operaci kyčle, tak jsme si s mužem vyjeli na dovolenou do Luhačovic.Tam jsme se potkali s Pavlem, který se tam velice přátelil se ženou, která očividně nebyla jeho žena vlastní, takže fáma o jejich rozvodu mohla býti pravdivá. Železnice posílala své zaměstnance určitých profesí na kondiční rehabilitační pobyty(můj manžel také jezdil). Pavel se s námi bavil jako s nejlepšími přáteli, a musím přiznat, že jsem z toho setkání měla docela radost.

Od tohoto setkání uběhlo opět asi 15let, a protože bydlíme 35km od Plzně, možnost se s ním potkat byla už minimální. Až jednou, zhruba před 4roky, to už muž začal dost postonávat, doprovázela jsem ho k jeho lékaři, který sídlí v Plzni. Vyjeli jsme do 5.patra výtahem, čekárna byla více jak přeplněná, podařilo se mi manžela posadit do blízkosti ordinace, a sama jsem si neměla kam sednout, tak jsem se rozběhla k WC, když jsem najednou slyšela, jak někdo na mě volá: "Nazdar děvče, kde se tu bereš?" Se stydlivostí mně vlastní jsem se podívala po sedících mužích, ale nikdo z nich mi nebyl povědomý. Pak se jeden zavrtěl, a dělal mi místo mezi sebou a dalším sedícím. Na malý moment jsem zaváhala, a pak jsem to riskla, no, byl to Pavel, ale už jiný Pavel, mého někdejšího tanečníka bych v tomto člověku jen těžko hledala, byl silnější, ale jeho bodrý pohled zaručoval pořád stejné přátelství mezi námi. Když jsem vykonala potřebu na WC, usadila  jsem se na místo, které mi udělal, a dali jsme se do řeči, vzpomínky, ale i současnost, mluvil o své rodině, vnoučatech, já se taky pochlubila těmi svými a právě narozenou pravnučkou. Zeptal se mě, co mě přivedlo k lékaři, tak říkám: "Jsem tu s Honzou", a ukázala jsem ke dveřím, kde seděl můj muž. Pavel se tam podíval,  muž ho také zahlédl a kluci se přátelsky pozdravili. Pak se ke mně otočil a pronesl: "Ty jsi pořád ještě s tím člověkem"? Jo, řekla jsem hrdě. A v jeho tváři se objevil šibalský úsměv.  V té chvíli jsem si uvědomila, že jsem asi do něj byla v tanečních přece jenom trochu zamilovaná. Nikomu, ani jemu jsem to nikdy neřekla, ale moje maminka to na mně tenkrát poznala.

Jsou lidičkové, kteří k nám tak nějak patří, i když své životy žijeme úplně někde jinde s někým jiným, jsou lidičkové, kterým říkáme přátelé a bez těch by náš život nebyl tak pestrý, jako je ten s nimi, už jenom proto, že víme, že někde jsou, a že jsou tu i pro nás, když je potřeba, nebo když je někdy potkáme, můžeme s nimi navázat bez problémů hovor tam, kde jsme naposled  skončili. Přeji Vám všem hodně potkávání se s přáteli,  a hodně společných chvil s nimi.  Děkuji. Jitka Ch.

 

Můj příběh
Hodnocení:
(5.1 b. / 19 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zuzana Pivcová
je zajímavé, že některé dávné známosti člověk v životě nejméně jednou, ale spíš vícekrát v průběhu let potká, zatímco o někom dalším už nikdy neuslyší. A není to jen tím, že by bydlel někde hrozně daleko. Díky za hezké vyprávění.
Dana Puchalská
Moc hezké vzpomínání. Děkuji.
Jana Šenbergerová
Jitko, tvoje vzpomínky si vždycky ráda přečtu. Také ti přeji ještě mnoho milých setkání s dávnými přáteli, kterých ubývá.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.