Už samotný nadpis mého článku napovídá, že to už je hodně dávno. Bylo to krátce po skončení války.
Jednoho dne maminka povídá: “Fančo, zítra pojedeme za tetou Máňou do Prahy “. Řeknu Vám, nemohl jsem pořádně usnout, natož ráno dospat? Už jenom to, že pojedu autobusem, tak to byla pro mě událost. Copak vlakem jsem byl zvyklý z cest na Moravu, do Ketkovic, ale tak daleko autobusem jsem ještě nejel! Jo, a to jsem ještě nevěděl, že u tety budeme na návštěvě tři dny.
Už samotné nastoupení do autobusu bylo pro mě něco nového. Sledoval jsem řidiče, průvodčí, jak prodává lístky, a vůbec lidi kolem. Tenkrát se odjíždělo z novoměstského náměstí a já jsem si ani nevšiml, že už jedeme, tak jsem byl z toho ze všeho vykulený. Až teprve, když jsme jeli kolem letiště, jsem si uvědomil, že Boleslav už je za námi. Cesta mně uběhla velice rychle a před námi se objevila Praha, která byla z kbelské silnice zahalena do jakési mlhy. “ Fančo “, povídá najednou maminka “ musíme vystoupit “. A tak jsme na nejbližší zastávce vystoupili, byly to Vysočany. Mamince totiž bylo špatně, bylo jí na zvracení. Když se situace trochu uklidnila, nebo spíš maminčin žaludek, pokračovali jsme dále tramvají, což pro mě byl další nezapomenutelný zážitek. Cizí pro mě byl systém podélných sedátek, zavěšená madla na držení, tyče, průvodčí, která vždycky zatahala za kožené řemínky, které visely pod stropem tramvaje a ozvalo ze Cink, cink! Na zastávce Na Palmovce jsme vystoupili a šli jsme k tetě, která bydlela nedaleko. Přišli jsme k činžáku, ve kterém teta bydlela. Maminka zazvonila, ozvalo se zabzučení a my vešli dovnitř domu. Jelikož teta bydlela v pátém patře, přivolali jsme si výtah a vyjeli jsme nahoru. Ten den jsem zažíval už svoji třetí novinku. Jízda autobusem, tramvají a teď výtahem. Teta nás přivítala, nakrmila, a jak říkala, vytáhla nás do Prahy. Navštívili jsme Bílou Labuť, kde maminku zaujala jistě řada věcí, ale mě především jezdící schody. Samozřejmě, že v Praze jsme se pohybovali jenom tramvají!
Druhý den ráno, kdy mě probudili popeláři, kteří na ulici dole nakládali popelnice, a tramvaje se svým cinkáním, jsme po snídani vyrazili na Václavák. Teta Máňa nám chtěla ukázat z Prahy co nejvíc, ale co se dá stihnout za 2-3 dny. Prohlídnul jsem si sochu sv.Václava na koni, teta mě ukázala, kam spadla při náletu na Prahu bomba. Byl to ten roh Václaváku, kde později stál Dům potravin. Navštívili jsme také obchodní dům Teta, kde kousek odtud dělal strejda v obchodě z látkami, a když už jsme tady, říkala teta, podíváme se na Národní divadlo.
Třetí den ráno jsme se po snídani začali chystat domů. Teta udělala trochu dříve oběd, abychom neměli hlad, a potom nás vyprovodila na autobusové nádraží na Florenc, odkud nám jel do Mladé Boleslavi autobus. Z Florence jsem odjížděl už jako starý znalec Prahy, kterého už nemůže nic překvapit. Snad jenom to, že by mamince bylo zase špatně a my museli zase vystoupit z autobusu poněkud dříve. Nestalo se tak.
Cesta proběhla dobře. Cestou domů maminka si několikrát vzdychla, a když jsem se jí ptal, proč, jenom tiše odpověděla: “ To zas bude doma nádobí“! Mně tohle její vzdychnutí došlo až mnohem později, až jsem byl velký. On tatínek nerad myl nádobí, a tak ho tzv. odmáčel. Maminka asi už viděla ty hrnce a hrníčky, kastrůlky a talířky, mezi tím hozené lžíce, vidličky a nože a to všechno hezky potopené pod vodou v kuchyni ve dřezu. No, abych pravdu řekl, vábný pohled na to nebyl! Ale musím říct, že ta návštěva Prahy mně za to stála.
