Babičko, dostaneš přáníčko. Nejpitomější projevy úcty k seniorům

Oprava :taky budem jednou starý...

No jo, jak říká můj osmdesátiletý kolega, y Budem jednou starý...

Hanka mne předběhla :-) V rámci projektu Počteníčku navštěvuji klienty v jednom ze tří bohumínských domovů pro seniory. Už dva roky chodím/teď teda ale bohužel nechodím/ k jedné velice osamělé paní. Nemá vůbec nikoho. Nebyla vdaná, nemá děti, sourozenci už umřeli. Máte vidět ty jiskřičky v očích, když mne uvidí ve dveřích. Miluje pohádky a já jí je týdně hodinku čtu. Tato stará paní si velice váží jakéhokoli projevu pozornosti. Místní fotograf měl na vedlejší posteli maminku. Před Vánoci dal mé "babičce" dvě speciální bohumínské vánoční pohlednice. Pokaždé mi je s radostí ukazuje a používá je jako záložky do knížky.Protože už jsem s ní dlouho nemluvila, tak nemohu za ni stoprocentně říci, jestli ji naše přání na pohlednicích potěšila, ale mohu se domýšlet, že snad ano. Já osobně jí do obálky s pohlednicí ještě párkrát přiložila malovaný kamínek. Na její reakci si ale budu muset počkat, až budou opět povolené návštěvy. Takže samozřejmě zde platí - Podle sebe soudím Tebe. Ale my jsme ty šťastnější babičky, které někoho mají a vždy se najde někdo, kdo zavolá, přijede, pozve na návštěvu. Ale uvědomme si, že ne všichni mají to štěstí - mít milující rodinu!

Pohledy píšeme a osobně nosíme do Domovů pro seniory Nenazýváme je babičko ani dědečku....A tito lidé,kteří mnohdy nikoho nemají a jsou odkázáni jen na personál,jsou šťastni,když čas od času dostanou třeba jen hezký obrázek a k tomu pár milých slovíček...

Ti senioři,kteří jsou ještě plní síly zdravotní i duševní, ve svém a v dobrém kontaktu s dětmi,jsou na tom dobře . Pak jsou tu ti, kteří jsou odkázáni na péči ústavů a jsou navíc již slabí až bezmocní, ti pak jsou leckdy nuceni snášet tu ponižující starostlivost a laskavost / účelovou/ všelijakých hvězdiček. Vyhnala bych je, je to odporné.

Babičkou jsem se stala ,když mi bylo 42 let babičko mi říkají jen vnuk, a 2 vnučky

Ještě nejsem babičkou, takže toto oslovení neberu. Pokud bych vnouče měla, tomu oslovení bych se v rámci rodiny nebránila. Pro cizí lidi bych měla zůstat až do konce života "paní".

Babičkou jsem stala poprvé ve svých 51 letech. Hned zpočátku jsem jasně řekla své rodině, že babička jsem jen pro vnučku a všichni to respektují dodnes. Také nemám ráda infantilní zdrobněliny. S manželem jsme si také říkali jmény a neoslovovali jsme se taťko a mamko.

Jeden muž mne oslovil "mladá paní" v mém věku65 mne to rozesmálo a říkám -to jste se trochu spletl mladý muži-a on-no přece Vám nebudu říkat stará paní-rozesmáli jsme se ještě víc.Přeci nejde o život.

Moniko, rakvičky přijdou, nebojte se. Mám sice rakvičky ráda ,ale když si je sama koupím a ne když mi je někdo laskavě opatří. Doufá, že nám nakonec nebudou říkat stařenko a stařečku to už asi vedle bude čekat hrob. Já jsem sice stará, ale zatím nevím, co je komu do toho.