Já jsem chodila do základní školy v Pardubicích, tenkrát se jmenovala Hakenova. Dnes je to škola Josefa Ressla. Nevkročila jsem tam opravdu víc než padesát let od doby, kdy jsem tu školu dokončila. Ale podívala jsem se tam loni v září díky jednomu ze svých bývalých spolužáků, který sraz žáků našeho ročníku a prohlídku školy zorganizoval. Samozřejmě to ve mně vyvolalo řadu vzpomínek. Převážně milých a pěkných, protože jsem do školy chodila ráda. Nikdy mi nevadilo se něco nového učit, a dokonce mě to baví dosud.
Do Pardubic jsem se s rodiči přistěhovala v roce 1955. Tatínek dostal podnikový byt na novém sídlišti. A ve stejném roce se zde otvírala i nově postavená škola. Na tehdejší dobu to byla škola moderní, s ústředním vytápěním a velmi dobře vybavená. Školu jsem obdivovala ještě dřív, než jsem do ní začala chodit. Byla totiž na dohled z oken našeho bytu. Každé ráno jsem záviděla dětem, které se shromažďovaly před ní a čekaly, až se otevře. Také se mi líbila rudá hvězda nad hlavním vchodem. Po obvodu měla vysázené červené žárovky, které poctivě zdůrazňovaly její siluetu i v noci. Inu taková byla tehdy doba. Poprvé jsem do školy vkročila v roce 1959 jako prvňáček. Dětí tehdy nastupovalo do školy tolik, že bylo šest prvních tříd od A až do F. Inu nové sídliště s byty pro mladé rodiny znamenalo i hodně školních dětí. Problémy s nedostatkem tříd se tehdy řešily tak, že děti občas chodily do školy na směny. A tahle hezká škola měla ještě další nevýhodu, byla nedaleko vojenského letiště. Když náhodou v době vyučování začalo vojenské cvičení a vzlétala a přistávala letadla, učitelé zadali dětem nějakou práci a přestávali vyučovat. I při zavřených oknech nebylo slyšet vlastního slova. Ale pak už měla škola samá pozitiva...
Z mého archivu - první třída - rok 1959/60 (já jsem ta s mašlí)
Na prohlídce školy nás přivítala současná paní ředitelka a provedla nás poctivě celou budovou školy. Škola má okolo dvaceti učeben, tradičně prvňáci začínali v přízemí a v průběhu školní docházky postupovali směrem do vyšších pater. Docela jasně si vybavuji svou první třídu, byla to velká místnost v prvním podlaží budovy s okny po celé jedné straně. Tři řady dřevěných lavic na kovové kostrukci se sklopnými sedátky, která stále nedržela a dělala problémy. V horní dřevěné desce byl žlábek na pero a tužky a také otvor na kalamář. V první třídě jsme ještě psali perem namáčeným do inkoustu, až ve druhé třídě jsme mohli používat plnicí pero. A na propisky přišla řada až na druhém stupni školy. Před lavicemi byl stůl pro učitele a tabule s poličkou na houbu, hadr a křídy. A nezbytné umyvadlo. V současnosti jsou třídy vybavené jednotlivými stolky a židlemi a hlavně moderní technikou. A na rozdíl od bývalé bílé univerzálnosti jsou barevné a plné obrázků.
Třída v roce 2019
Při líčení své bývalé základní školy nemohu zapomenout na tělocvičnu. Stojí stále na svém místě. Musím se přiznat, že tohle místo jsem neměla moc ráda. Díky své neobratnosti jsem tady občas trpěla. S lehkou vzpomínkou jsem postála chvíli pod provazy a tyčemi určenými ke šplhání. V těchto místech jsem si to "užívala" , když jsem přemlouvala své tělo, aby se po provaze pohybovalo směrem nahoru. Směrem k uskladněnému nářadí jsem jen v duchu pokynula. Už mě nikdo v životě nebude přemlouvat, abych skočila přes koně či přes kozu nebo udělala výmyk na hrazdě. Mnohem radši jsem cvičívala venku, před školou bylo velké hřiště s běžeckým oválem, doskočišti pro skok daleký i vysoký a hřišti na fotbal, volejbal i košíkovou. V zimě se jedno z hřišť před školou pravidelně proměňovalo na kluziště - to je vidět na úvodním obrázku. Dnes jsou na tomto místě spousty vzrostlých stromů.
Tělocvična 2019 (moje neoblíbené místo)
V době mé školní docházky bývala vzadu za budovou školní zahrada. Každá třída tu měla svůj záhon, o který se děti po celý školní rok staraly. A podle každoročních plánů se snažily něco rozumného vypěstovat. Prvňáci vždycky začínali ředkvičkami. Kromě toho starší žáci pečovali i o trávníky a květinové záhony v okolí školy. Měli na starost i zalévání. Na zahradě stával tak trochu tajemný zahradní domek plný všeho možného nářadí.
Školní jídelnu jsem na rozdíl od tělocvičny milovala, ostatně jídlo všeho druhu mám ráda dodnes. A na některá jídla ze školní jídelny i občas vzpomínám. Do jídelny tehdy snad chodily všechny děti, vařilo se jedno stejné jídlo pro všechny. Samozřejmě ve stylu tehdejšího stravování. Takže rajská, koprová a svíčková omáčka, ale také plíčky na smetaně. Ty jsem od svých školních let už nikdy nejedla. Pak řízek, sekaná či karbanátky s bramborem, občas smažené filé jako jediná ryba, která tehdy byla dostupná. A přehlídka sladkých a bezmasých jídel v čele s nejoblíbenějšími buchtičkami se šodó. Často býval k jídlu i okurkový, hlávkový, mrkvový či zelný salát. Nebo pro změnu švestkový či třešňový kompot. Ve školní jídelně se zpracovalo i všechno, co se vypěstovalo na školní zahradě. Hlavní starostí školáků tehdy bylo dočkat se oběda a neztratit malou papírovou stravenku pro konkrétní den. Pamatuji se, jak ve dvojstupech čekaly celé třídy před jídelnou, usměrňovány dozorem z řad učitelů. V tehdejší době se asi moc neřešilo, co mají děti jíst. Vařily nám "tety kuchařky" a vařily chutně. I v současnosti je školní jídelna na stejném místě. Ale je moderně vybavená a jistě vaří úplně jiná jídla.
Na základní škole jsme se samozřejmě hlavně učili. Patrně jsem měla ty správné učitele, když mě tak dobře připravili pro další studium. Ale nejvíc vzpomínám na paní učitelku Břízovou, učila mě od druhé do páté třídy. Byla mladá, svobodná, hezká a veselá. Přišla k nám hned po škole a byla plná ideálů a nápadů. Ve škole založila pěvecký kroužek, kam chodil snad každý, kdo vyloženě nekrákoral. Naučila nás spoustu písniček a často jsme jezdili na různá vystoupení i mimo školu. Chodili jsme s ní na exkurze i na výlety, byli jsme na horách na zimní škole v přírodě. Často si ji vybavím, jak stála s houslemi pod bradou u okna a dívala se směrem do třídy.
Nesmím zapomenout ani na suterén školy. Bývalé šatny společné vždy pro celou třídu jsou dnes nahrazené barevnými bloky šatních skříněk. Vida, jak tohle pochmurné prostředí prokouklo! K šatnám se mi váže i další vzpomínka. Tam jsme se shromažďovali při vyhlašování poplachu. Každá třída hezky rychle do své šatny jako do klece. A s napětím jsme čekali, zda jde o poplach opravdový či pouze nácvik. Nebylo divu, tehdy byla ve vzduchu studená válka. V suterénu byla umístěna i centrální kotelna, dnes je z ní počítačová učebna. A tuším, že v suterénu byl i protiatomový kryt, uvnitř jsem však nikdy nebyla.
Současná barevná školní chodba
Prohlídku školní budovy jsme zakončili u ředitelny. I na tohle místo mám vzpomínku. Před ředitelnou stávaly děti, které něco provedly a šly tzv. na kobereček. Ale to nebyl můj případ. Já jsem tam čekávala s hloučkem dalších spolužáků, když jsme čekali na pana katechetu. Na přání svých rodičů jsem chodila i na vyučování náboženství. Nedaleko ředitelny tehdy býval i "zdravotní" kabinet. Aspoň my děti jsme ho tak nazývaly. Každý rok v září se tam na nějakou dobu nastěhoval zubař se svým křeslem a postupně spravoval zuby dětem v celé škole. Nebo tam probíhala povinná očkování dětí.
Tuto základní školu jsem ukončila v roce 1968, šťastná, že jsem se dostala na střední školu. To jsem netušila, co čeká celou naši zemi 21. srpna.
