Od roku 1994 jsem létal služebně do Ruska. Tehdy tam ještě HB cukr téměř nebyl a sladilo se kostkami z v obchodě zakoupené krabice. Na terminálu Šeremeťjevo II bylo několik nóbl podniků, i zašel jsem do jednoho a požádal číšníka o cukr. Byl ochotný. Přinesl obyčejnou kostku z krabice, ale perfektně mi ji naservíroval na talířku s ubrouskem. Ač zklamán, poděkoval jsem a ještě ji máme někde schovanou.
V Rusku už je teď HB cukru spousta, ale u nás byl dlouho vzácný. Na zájezdu v St. Peterburgu jsme při večeři v jednom bistru dostali jejich vlastní cukr. Protože sbíráme i pro kamarády, obrali jsme o něj téměř všechny účastníky zájezdu. Naštěstí jsme si z domova vzali náhradní cukry, takže sladivkové nepřišli zkrátka. Podobně tomu bylo jindy v restauraci, kde naše mezinárodní delegace večeřela. Když jsem konfiskaci dokončil, objevil se polský kolega a těch cukrů, které vyžebral v kuchyni, mi přinesl celou otýpku. Zabavené cukry už jsem kolegům ani tak nevrátil.
Je-li HB cukr vystaven v nádobkách na stolech, stačí se posadit, objednat si kafe a hrabat. Když se přehrabe jedna nádobka, nenápadně se vymění za jinou od sousedního stolu a hrabe se dál. V italském San Leo však byl sousední stolek obsazený, i oslovili jsme u něj sedící hosty. Naštěstí to byli Angličané se smyslem pro humor a své cukry nám přenechali.
Děti jsou horší než mravenci! Známí nám vezli kořist z Chorvatska, jenže ji v autě položili na zadní okénko a jejich děti cestou všechny cukry sežvýkaly. Oplakali jsme je (ty cukry).
Při návštěvě hradu Trakai jsme zašli do kafebaru, protože tam měli pěkný cukr. Litevskou měnu jsme už neměli, ale doufali jsme, že v bývalém SSSR berou všude dolary. Omyl! Servírka se tvrdě bránila, ale nakonec se jí asi nechtělo volat na neplatící hosty policii, takže si ten dolar vzala a my jsme urychleně odešli. Totéž s eury se nám stalo v Bělehradě.
Před několika lety jsem pracovně navštívil Jerevan. Naši hostitelé se chlubili, že v Arménii lze sehnat cokoliv, i požádal jsem je o balené cukry a oni pravili: No problem. Leč problém to byl a odlétal jsem bez cukru. Ale Arméni na mě nezapomněli. Za rok mi přinesl kolega Grač jeden cukr a pravil: Je z té restaurace, kde jsme tenkrát seděli a co sis v ní ráchal nohy v bazénku.
Kolegyně pořádala výstavku. Zvlášť dětem se vystavené cukříky líbily a některé si je mermomocí chtěly vzít domů. Skvělý byl asi dvouletý Jaroušek, pestré kostičky bylo nutno z jeho hbitých ruček doslova páčit. Poučení: Pořádáte-li výstavu, musí být všechno pod „šturcem“, pokud to není přibité.
V loudění restauračního cukru vynikla naše kolegyně: Pane vrchní, jedno pivo a tři cukry!
Těch příhod je ještě víc, ale místa je málo. Podívejte se v galerii, co všechno sbíráme, a možná se i vy stanete sběrateli cukrů, nebo aspoň cukrozvědy.