Velký byt se často ve stáří stává velkým problémem. Osamělí lidé se ale mnohdy stěhovat do menšího nechtějí

Řešili jsme s mojí babičkou podobný problém. Měla chalupu i byt, byt prodala, že se přestěhuje na chatku. Se vším jsme jí pomáhali, protože síly měla dost, věkově na tom taky nebyla špatně, takže jsme si mysleli, že jí to prospěje - kamarádi ze sousedství, zahrádka (kterou jsme jezdívali sekat, aby to neměla tak těžké) a posezení venku. Jenže asi 3 roky na to babička onemocněla a začala "chátrat". Takže jsme opět řešili, jak jí dostat k nám co nejblíž. Chalupu samozřejmě prodat nechtěla, protože to byla její láska. Ale nakonec jsme jí přemluvili. S bratrem máme oba domeček, s rodiči úplně nevycházíme a starat se ještě o chatku, to by nebylo moudré. Akorát pak nastala otázka, jak dostat všechny věci z chalupy do toho malého bytu. To bylo docela náročné. Na doporučení jsme si vzali stěhováky a některé věci prozatimně uložili, než jsme se rozhodli, co s nimi nebo se neprodali, protože jsme je neměli kam uložit. To jsme nechali samozřejmě u té stejné firmy u chlapíků ze https://stehovanikoruna.cz/skladovani/ . Někdy je to složité, ale zvykat si na nové prostředí a být odtrhnutý od místa, které mám ráda. Vlastně se jim nedivím a pokud nemají žádného příbuzného, který by se o ně postaral...

Také jsem zůstala v 3 pok. bytě sama. Ráda bych se stěhovala do menšího, ale bohužel ani 1 pokojový byt nekoupím za cenu toho velkého. A to nebydlím v Praze. Klidně bych se všeho zbavila, ale nemám nikoho kdo by mi s tím pomohl.

Jsem ráda,že jsme šli na důchod pryč z předraženého nájmu,z města na vesnici.Takhle ve svém jsme zcela spokojeni. Já tedy nepotřebuji se denně s někým vybavovat,spíš mi vadí ,když je někde víc lidí najednou,už jsem si zvykla na klid a ticho. Dokud to půjde,tak se odtud nehnu. Ono měnit na stará kolena bydlení a vše - je jako přesazovat starý strom.Ten se taky těžko ujme,spíš uschne....

Paní Věro H. to byste koukala, jaké někdy má nápady 80 letá paní. Bydlí 20 let sama v obrovskem bytě, každý měsíc nadává, že jen tak tak vyjde. Nenašetřeno nic. A řekne spolužačkám na pravidelném setkání....mám chuť ten zatracený byt prodat a koupit si domeček 1+1 s malinký m dvorkem a zahrádkou. A její vrstevnice sprásknou ruce. Teď? V osmdesati.....?

Ano, řada lidí udělá na stáří ohledně bydlení kolikrát takovou botu, že rozum zůstane zcela stát. Buďto zůstane žít v bytě, kde s ním dřív bydlely tři děti a životní partner, jen tak tak vyjde, protože vyhazuje prachy za x nadměrných metrů, nebo naopak svůj obrovský byt prodá a jde na "těch par zbylých let" do pronájmu. Zde platí nekřesťanské peníze, srovnatelné s původní výší nájmu a inkasa v bytě prodaném. Proto říkám, vzit rozum do hrsti řekněme v 55,60. A oslovit mladé manžele z našeho vchodu, kteří vozí první dítě, nebo manžele vedle ve vchodě eventualne přes ulici.....dobrý den, koukám, že jste se rozrostli, já bych se tak stěhovala do menšího,jak víte,bydlím sama,a měnit na tom nic nehodlám, kdybyste náhodou uvažovali o trochu větším bytě, víte, kde bydlím.

Celkem nechápu smysl toho článku. Že se starší člověk nechce přestěhovat do menšího bytu? Pak zase někdo říká, že to nemá smysl, protože stejně neušetří. Vždyt je to každého věc, kde chce bydlet. Starší a starý se nerovná dementní. Tak snad každý ví, jaké jsou jeho možnosti a jaké bydlení si může nebo nemůže dovolit.

Když jsem dospěla do důchodu a prodávala jsem svůj byt,tak v realitce jsem onomu pánovi řekla - a nemyslete si že mě "ošulíte" ,mám v K.Varech známosti s "rusákama",takže žádný podfuk.Koukal na mě jako na zjevení a prohlásil,že za 15let co toto provozuje se mu nic takového nestalo,tak jsem prohodila,že všechno je vždy poprvé - neměla jsem žádné peripetie,bylo vše jak má být,nakonec po prodeji jsme se spolu zasmáli.To jen tak - perlička.Nyní žiji v 1+1 a spokojenost.

Tady nemohu nevzpomenout na svoje nejmilejší příbuzné. Jejich původním bytem byl úžasný starý činžák v centru. Starobylé schodiště, vysoké stropy, záchod na chodbě a obývák větší než dnešní 2+1. Jako dítě jsem tam s rodiči ráda a často jezdila. Idyla starých časů dýchala v domě i v ulici. Protože stárli a nosit do druhého patra uhlí je už zatěžovalo, stěhovali se do jiné části města do menšího. Dům byl ve čtvrti plné stromů, MHD i konzum poblíž a navíc u každého domu byla kolem zahrada k posezení. Také dvě patra, ale na každém ne dva, ale tři byty. Měla jsem radost. I tenhle domov se jim povedl a zrovna tak jsem tam další roky ráda jezdila. Dnes už je starý dům dávno zbourán a ten druhý byteček potomky prodán. Zbyly jen ty vzpomínky na dva báječné lidi.

Paní Marie Ová, myslela jsem to tak, že vyměnit si s vlastními dětmi svůj 3+1 za jejich malý 2+1 ve stejném bloku, je velmi výhodné pro obě strany. Samostatné bydlení a přesto - kdyby něco cokoli - za pár minut lze dojít. A to jak kvůli nečekaně onemocnělému dítěti, tak kvůli pádu seniora ze schodů. Známí dokonce koupili dceři na VŠ byt 1+1 na patře. Jasně, ne každý má tu možnost mít vlastní bydlení. Ale když vidím, jak neuváženě se tohoto majetku lidi zbavují, ten byt se dá přece prodat vždycky. Už jsem tu někde psala, známá měla syna na VŠ a zdědila byt po rodičích. Odešli rychle po sobě. Tehdy nebylo moc obvyklé byty pronajímat. S klidem ho prodala. Syn v prváku, známost v nedohlednu. Ženil se docela pozdě po třicítce. Mezitím se situace poněkud změnila. Že mají mladí nadlouho hypotéku, tak z toho byla poměrně nešťastná. Měla jsem nutkání jí říct to, co my dříve narození kdysi tolik nesnášeli u svých rodičů...JÁ TI TO ŘÍKALA...!

Všechno záleží na zdraví. A to nikdo neví, co se stane. Samozřejmě je v životě důležité vybudovat si bydlení. I když se platí ve vlastním bytě vyšší opravné, zas různé opravy nezatíží rozpočet. S nájem je v rukou majitele bytu. Maminka žila ve svém bytě 2 a 1 do 90 ti a vždy si libovala, že se aspoň projde, když venku prší, sousedka v garsonce byla jak vězeň. Možná se přestěhuji blíž k dětem, ale zatím to zvládám.