Velký byt se často ve stáří stává velkým problémem. Osamělí lidé se ale mnohdy stěhovat do menšího nechtějí

Pani Samalova mi mluvi z duse, pred 30 lety jsme se stehovali z Prahy na vesnici, nikdy jsme nebyli prijati mezi starousedliky proto padlo rozhodnuti vratit se zpet, nelitujeme nase sidliste je propletenec mladych rodin i duchodcu, deti a jejich rodice nas nezapomenou slusne pozdravit, to jsme na vesnici nezazili, porad jsme byli privandrovalci, ale tam byla silna nevrazivost i mezi starousedliky. Za tech par let mame x nasobne vic znamych se kterymi se ,, hodi rec,, bez obav z nasledne pomluvy nebo jizlivych poznamek o privandrovalcich. Lituji jen tech let kdy jsme zvelebovali velky dum s pocitem ze to bude i pro nase deti a vnoucata, vsichni z te vesnice zmizeli jak para nad hrncem a umoznili nam vlastne ucinit to posledni spravne rozhodnuti. Uz zadne nervy co se zase pokazi, do ceho bude treba letos investovat, kde sehnat remeslnika, konecne si uzivame pohodovy zivot.

Mám poznatky z druhé strany - moji rodiče bydleli v řadovém domku - do domu schody, do patra schody. Nechali vše na poslední chvíli, až už máma byla nemocná a táta rád že byl rád. Dům jsme prodali a koupili byt nedaleko nás. Krásný 2+1, vzdušný s balkonem, bezbarierový. Celý jsme ho nechali předělat, aby byl pohodlný. Bohužel moc dlouho s touhle transakcí váhali, takže máma se místo do bytu stěhovala do Alzheimer centra a táta byl v bytě sám. S mužem jsem si říkali, že až budeme my stárnout, nenecháme to dojít takhle daleko. Ano, i my budeme opouštět rodinný domek, kde žijeme dlouho a máme to tam rádi. Nicméně je to jen dům. Chceme být co nejdéle pohromadě a v pohodě - a jestli to bude v domě nebo v bytě není zas tak důležité.

Vyměnit byt 3+1 za 2+1 (a menší) není ani z hlediska financí moc výhodné. Rozdíl 200 - 500 Kč na nájmu, není tak velký, aby to stálo za to. A prodat byt a jít do DD? Tak to asi také není dobrý nápad. Jedině v případě, že by člověk měl svůj apartmán, a ne s někým na pokoji. Ale za se platí víc, než je důchod.

Článek ze života. Bohužel neměl každý možnost pořídit si během produktivního věku vlastní bydlení. Chápu, že se osamělý člověk nechce zbavit předmětů souvisejících s jeho životním stylem a nechce žít v jednopokojovém skladišti. Zároveň chce mít prostor pro návštěvy, rodinu atd. Těžká volba.

Ano, skončit v malém pokoji s cizím člověkem pro poslední etapu svého života není nic radostného a záviděníhodného. Ať je člověku, kolik mu je, vlastní bydlení je vlastní bydlení. Dokud člověk funguje, je dobré být doma. A potom - využít pomoci příbuzných či placenou službu. V Domě pro seniory či v lepší variantě v pečovatelském, kde člověk může být sám a mít své věci, by si také tu službu platili. Jenomže...kdo ví, co přijde? Když by mělo být příbuzenstvo 200 km daleko a s lidmi kolem by člověk nevycházel, pomocníci, byť placení, se asi nepohrnou. Známá měla pečovatelku kdysi za pár korun, ač byla čilá. A taky ji čile proháněla. nakoupeno, uklizeno, jezdila s kamarádkou po výletech.

Nejhorší je představa, že se starý člověk, třeba v pětasedmdesáti, přestěhuje na "intr". Je často problém vyjít s vlastní rodinou, ale to senior ještě zkousne, ovšem bydlet v pozdním věku s cizí osobou je opravdové zoufalství. Moje sousedka, letos jí bude 85, už po čtvrté posunula stěhování do DS, že pokud dojde na WC a ohřeje si oběd (ten jí vozí rozvážková služba), tak se nikam stěhovat nebude. A docela ji chápu, nejsem o moc mladší ale tato možnost je i pro mne takovou malou noční můrkou...

Vždycky bylo pro mě zajímavé sledovat osudy okolních lidí. Jak a kam se posouvají v určitých životních etapách. Bydlení v důchodu je jednou z oblastí mého zájmu. A tak můžu říct, že jsem už viděla u známých i příbuzných opravdu pestrou škálu příběhů. Jak ženy, které byt prodaly a šly do zdánlivě výhodného podnájmu. Když před důchodem přišly o práci, byl to malér na druhou. Zrovna tak i ženy, které se po ovdovění držely zuby nehty ve velkém bytě, který nestačily k stáru ani uklidit. Shromažďovaly tam taky věci a věcičky, s nimiž by se do menšího nevešly ani omylem. Tedy jim vlastně nic jiného nezbývalo. Samostatnou kapitolou jsou senioři, kteří nezvládají samostatné bydlení ve vlastním domě a jejich děti nezažijí klidnou noc, protože nevědí, jestli barák bude ráno vytopen nebo vyhozen do vzduchu. A zde se drželi tak dlouho, až tam vlastně zemřeli. Taky znám lidi, co prodali vlastní byt a nastěhovali se k partnerovi. Po rozchodu či rozvodu neměli na nic nárok a byla každá rada drahá. No a v neposlední řadě i lidi, kteří svolili k bydlení s mladými, měli tam svůj oddělený prostor a nemuseli se v noci bát zlodějů a vrahů, protože měli vystaráno. A jasně že také bydlení společné, které nedělalo dobrotu a skončilo tím, že se mladí chtě nechtě museli postavit na vlastní nohy později, s dorůstajícími dětmi, když deset patnáct let žili s rodiči. O to těžší to potom bylo. Raději s tím složitým začít, než si to připravit na potom, až budu starší a budu mít méně sil. Zrovna tak jsem viděla i ovdovělé letité dítě, které nechalo své bydlení dětem a šlo obstarat přestárlého rodiče a už tam zůstalo na důchod dožít. Taky i dítě dávno dospělé, které s rodiči žilo celý život a po jejich smrti logicky zůstalo jako kůl v plotě. Znám i lidi, kteří, když už měli možnost stěhování, si vybrali lokalitu poblíž příbuzných, třeba sousední ulici. I jsem viděla relativně mladé důchodce při síle, kteří šli včas do pečovatelského domu, moderně vybaveného a ještě odsud jezdili autem na výlety. Libovali si, že nemusejí vařit, o nic se starat a peníze z prodeje vlastního bydlení měli pěkně na kontě všechny. Mysleli na to včas a vybrat si mohli jeden z několika domů. Je těžko druhým radit. I když se nám zdá, že my bychom to vyřešili daleko líp. Jasně, že by lidi měli na zadní kolečka myslet, dokud mají sílu. Jasně, že ve vlastním velkém bytě budu platit stejně jako v bytě malinkém pronajatém. Jako ideální řešení vidím to, že se hnu ze svého zbytečně velkého bydlení včas. Tím, že si počkám na situaci, která mi vyhovuje, sama sobě nachystám životní bonus. Mohu přece vyměnit byt ve svém nebo sousedním vchodě. Nebude to hned letos, ale mohu dát okolí vědět, že mohu měnit za rok, dva, pět let. Také se nyní často stává, že rodič použije ušetřených peněz a investuje je do koupě bytu pro studující dítě. Je to skutečně hodně dobré řešení. Dítě má hned po studiu možnost bydlet samo, naučit se hospodařit, přitom mají soukromí i rodiče a nelze vyloučit i fakt, že jednou si navzájem mohou byt vyměnit, až si dítě založí rodinu a rodič zůstane jen jeden. Také si mohou navzájem vypomoct. Mladí starým s nákupy, staří mladým s ohlídáním dítěte. Všechno je v lidech. A pokud je člověk svéprávný a má kus zdravého rozumu, měl by odhadnout, která varianta by mu samotnému vyhovovala. Protože potom se ledacos stane a sedět měsíce s komplikovanou zlomeninou v posledním patře starého činžáku, když jsem se včas mohla hnout do bezbariérového přízemí, musí být neveselé. Mládnout nebudeme nikdo, o tom žádná. A když nás potom osud postaví před hotovou věc - jít do zcela neznámého prostředí, protože mně nic jiného nezbývá, znamená v 90% případů, že se mi tam líbit nebude. A pak je pozdě bycha honit a říkat, mohla jsem, měla jsem....

Mohu nabídnout pohled z druhé strany. Po odchodu do důchodu jsem se přestěhovala z centra Prahy do malé garsonky v okolí Prahy. Části věcí jsem se zbavila, část jich mám stále v garsonce, takže žiju ve skladišti, ale zvykla jsem si. Na co si nemohu zvyknout je osamělost, zde na vesnici je velmi těžké navázat nové kontakty, starousedlíci neberou přistěhovalce mezi sebe. Cesta do Prahy mi trvá hodinu, spojení busem je špatné, auto nemám. Zoufale mi chybí Prahy, kulturní akce, trápím se.

Nejhorší je celý život hromadit věci, se kterými se člověk nechce rozloučit. To se pak nemůže ani do malého bytu přestěhovat. Tenhle problém nemám, ale stálo to za posledních 13 let hodně přemýšlení a změn. Myslet na bydlení ve stáří až po šedesátce je trochu pozdě.

Opustit byt ve kterém jste prožila krásný a plnohodnotný život , je dost obtížné.Hlavně pro to , že při výměně bytu narazíte na podvodníky a to se u nás děje beztresně.Pak skončíte v domově ,kde se musíte spokojit s postelí a vůbec nemáte žádné soukromí.Je to ostuda .