Novinářka

Od 1. ročníku střední školy jsem milovala dějepisce Františka. A protože nám jednou František prozradil, že jeho někdejším snem bylo stát se novinářem, bylo rozhodnuto. Půjdu studovat žurnalistiku. Už dávno pominula má dětská touha být herečkou, za niž mi tatínek žertem hrozil vyhozením z domu, i snaha vyhovět přání rodičů a stát se učitelkou.

V předvečer osmašedesátého roku se publikování v tisku hodně uvolnilo a to mě lákalo. Měla jsem proříznutou pusu a nechybělo mi ani rebelantství mladé generace. Mé zprávy o studiu na fakultě žurnalistiky však byly kusé. Především mě zarazila informace, že se od zájemců o studium vyžaduje praxe v redakci. Jenže naše provinční městečko a redakce? A tak jsem se vydala do tehdejšího krajského deníku Jihočeská pravda. Redaktorovi, kterého jsem oslovila, se má dravost líbila. Dal mi za úkol napsat a doručit jakýkoliv příspěvek. V sousední vesnici objevili při opravě domku zapadlý neodeslaný válečný dopis sovětského vojáka. Začala jsem: "Je napsán na zažloutlém papíře, složeném do trojúhelníku. Drahá maminko, bratře a sestro....".  Fejeton se líbil. Další už tak úspěšné nebyly. Ale hlavně to nebyla žádná praxe v redakci.

Přijímací zkoušky v Praze byly nejtěžší zkoušky, které jsem kdy zažila. Jedno pondělí celodenní písemky, za týden pak ústní zkoušky. I když jsem v té době byla docela nabitá vědomostmi a i přijímací komise na mě reagovala dobře, přijata jsem nebyla. Bylo nás 200 a brali 18. U zkoušek se každého zeptali, co bude dělat, když ho nepřijmou. Poctivě jsem řekla, že zkusím jít na pedagogickou fakultu. Za 3 týdny jsem dostala vyrozumění o nepřijetí s tím, že jsem vyslovila přání studovat učitelství, a tudíž je jasné, že žurnalistika není mým vyhraněným zájmem. A bylo to!

A tak jsem začala studovat pedagogickou fakultu, obor češtinu-němčinu. Někteří známí mě přemlouvali, ať po roce zkusím dělat zkoušky na žurnalistiku znovu, ale už jsem se k tomu neodhodlala. Určitou satisfakcí mi byla informace, která ke mně pronikla po nástupu normalizace. Celý ročník, do kterého jsem mohla chodit, byl rozpuštěn. Studenti totiž jako jeden muž odmítli sloužit novému režimu. Já bych nebyla jiná.

Říká se, že často se lidé vrátí po letech k tomu, co dělali nebo si alespoň přáli dělat zamlada. Jak se zdá, jsem toho příkladem. Novinářkou bych dnes sice byla jen stěží, ale do i60 píšu pořád. Snad i trochu čtivě.  Ale především si tím plním svůj sen, starý 45 let.