Vzniká nový web na pomoc vdovám. Zapojit se můžete i vy

To je tedy téměř diskriminace. Muž má možná víc problémů. Úklid. Prádlo. Vaření. Pečení. Nákupy. To, co my ženy běžně děláme a je to rutina. Řada mužů se potýká třeba s obsluhou pračky. A nelze opominout, že i chlap má v sobě city a že i jemu bývá smutno a ouvej...

Jsem už 10 let vdovec. Zdá se, že neexistujeme. Proč jenom vdovy?

Předesílám, že bych se nechtěla skutečně nikoho, kdo ovdověl, dotknout. Předpokládám, že se bavíme o vdovách důchodkyních? Znám hodně vdov z příbuzenstva, z pracovního prostředí i ze svého okolí. Některé tušily, že je manžel opustí, protože byl hodně nemocný, pro některé -ty mladé - to bylo jako blesk z čistého nebe a musely se s tím vypořádat ze dne na den. Často měly doma menší dítě, nebo byly v situaci, kdy musely do práce a ten druhý doma chyběl, bylo potřeba vyzvednout děti, nebylo hotové bydlení, atd. Když žiju v páru, tak nějak musím předpokládat, že jednou jeden z nás zůstane sám. Bohužel to už tak je, jak se říká, musíme tam všichni. Vdova má nárok na vdovský důchod, na pomoc od příbuzných, na soucit a nabídnutí pomoci od známých, sousedů. Když je v důchodu, má za sebou řadu dlouhých roků s milovaným člověkem. Je to běh života, nelze ho zastavit ani změnit. Když si vdova odžije svou bolest a vyřídí se všechny náležitosti, jako je dědictví, porovnání dětí o majetek, výměna bytu či domu, přestěhování či naopak ponechání si svého bydlení, může se, když chce, vrátit ke koníčkům či kamarádkám. Pokud ti dva žili jeden pro druhého, pak to samozřejmě bolí o to víc. A pokud byla paní v manželství pasivní a podřizující se, je samozřejmě díky tomu nešťastná, neví, co si počít sama a kam se vrtnout. U mě jsou ale těmi, kdo potřebují spíš podporu ty ženy, které jsou samy, ale vdovami nejsou. Ty rozvedené, samotné, nebo s dětmi. Protože každý druhý řekne, buď si ho neměla brát, nebo si s ním neměla pořizovat děti, neměla si to nechat líbit, měla odejít včas, atd. Ženy jsou centrem psychických či fyzických útoků, nemají kde bydlet, nemají, kdo by jim pomohl s dětmi, k nimž nemají fungujícího otce, nebo je manžel vymění za jinou a ona i děti pro něj přestanou existovat, nebo je "tatínek" ztluče všechny na jednu hromadu a ony s dětmi nemají, kam jít. NIkdo je nejen nepolituje, ale ani jim nepodá pomocnou ruku. Ztratí zaměstnání, soudí se o dítě, nemůže najít parťáka pro život, v práci to má nanic, ale nemůže si dovolit odejít, místa nejsou, neví, zda bude schopná dítě udržet na studiích, jsou taky mámy, které mají zhoubnou nemoc a nevědí, zda ty svoje děti dovedou aspoň do dospělosti...to jsou u mě všechno hrdinky všedních dnů a ty podle mě potřebují podporu. Vím, tady jsme na i60....možná, že kdyby vdovy místo truchlení dělaly kamarádku ženám, které to doma nemají snadné, místo toho, aby se litovaly a nechaly se litovat...byl by z toho oboustranný užitek....možná.

Tak jsem se dala do psaní a napsala jsem přímo na nový web. I když je sdělení dlouhé, není tam žádné doporučení nebo rada. Jen konstatování. O pomoci blízkých, o naší lítosti, o překonání bolesti a o tom, že ten milovaný člověk Vám už bude chybět napořád.

Vdovou jsem se stala ve svých padesáti letech-náhle-šok jak hrom,nejbližší lidé okolo mne nic moc,pomohl člověk od kterého bych to nečekala,vyslechl a částečně tím pomohl,ale překonat to musí každý sám zkušenost je nepřenosná,rady typu "ty jsi silná to přežiješ" ty si víš rady " rady v časopisech"najděte si nové přátelé" no nevím kde je má člověk hledat,jít sama do divadla,kina,restaurace není vůbec jednoduché,bylo by to povídání na dlouho,docela bych paní s podobným osudem ráda poznala alespoň na dopisování.

Před lety jsem se stala rovněž vdovou. A tak vím, jak byly první týdny, měsíce, roky těžké. Jak bylo ubližující nepochopení okolí a jejich "dobře míněné rady". To bylo hned po samotném úmrtí manžela to nejhorší, co mne mohlo potkat. Já potřebovala, aby mne někdo vyslechl, nechal mne vybrečet a zavzpomínat, místo toho jsem slyšela měsíc po pohřbu velmi milovaného manžela rady jako - "moc se lituješ" nebo " kdybyste spolu byli déle, tak po něm tak neteskníš " a podobně. Dodnes jsem velmi vděčná dvěma osobám, které mi byly oporou. Zbytek mého světa mne tehdy odepsal. Jsem za ten nový web ráda, nyní ho už nepotřebuji, zvládla jsem to a začala nový život, ale vím, že jiným může hodně pomoci.