Může to být nový vztah, začátek života v penzi, dovolená s rodinou nebo třeba jen obyčejná rodinná sešlost. Běžná situace, která si však vyžaduje, aby spolu lidé vycházeli a je jedno, jestli spolu mají kooperovat dvě, tři hodiny, týden nebo třeba následný zbytek života.
„Na tom zapracujeme. Já ti to vysvětlím a ty pochopíš, že takto to bude lepší.“ Tuto větu si vyslechla dvaašedesátiletá Věra od svého přítele. Znali se několik měsíců, šlo o jejich první společný víkend na její chalupě. Věra je řad let rozvedená a v poslední době se pokoušela seznámit. „Viděla jsem kolem sebe páry, které se daly dohromady ve vyšším věku, tak mi přišlo líto, že jsem sama. Zkusila jsem to přes seznamku. Delší dobu se nenacházel nikdo, s kým bych se chtěla vidět, ale pak se mi ozval Petr. První setkání bylo fajn, tak jsme se začali scházet. Byl poněkud dominantní, sebejistý, ale mně se to na mužích líbí. Jenže náš první společný víkend byl katastrofa. Přijel na mou chatu a neustále mě poučoval, co mám jak dělat, co je špatně. Vařili jsme společně guláš a ať jsem udělala cokoli, říkal, že se to má dělat jinak, lépe. Tolerovala jsem to do doby, než řekl, že dělám hodně věcí špatně a že on mě vše časem naučí dělat lépe. Je jasné, že neměl na mysli jen guláš. Tak to tedy ne. Já se v mém věku rozhodně nemíním měnit. Vím, že vztah je o kompromisech, ale tady mi bylo jasné, že zatímco on by nedělal žádné, já bych měla kmitat, jak on by pískal,“ vypráví.
Vícekrát se s Petrem nesešla. Pak přemýšlela, zda nebyla příliš rázná, zda nezahodila vztah dříve, než zjistila, jaký by byl.
Podobný problém nedávno řešil šedesátiletý Miloš. Syn mu přivezl na prázdniny čtyřletého vnuka. „Dostal jsem soupis, co mladej jí a nejí. U nás na vsi jsem nebyl schopen doporučené potraviny zabezpečit. U nás v krámě opravdu nemají určitý druh jogurtu a druh pečiva, který má chlapec rád. Když jsem řekl, že v životě také vždy nedostane to, co si řekne a že dostane prostě ten jogurt, který tady je k mání, syn i snacha se naštvali. Ale já už odmítám dělat kompromisy v takto bezvýznamných situacích. Jistě, jsou momenty, kde je třeba umět vyjednávat, ale tohle mi přijde směšné. Nebudu ztrácet čas vyjednáváním, jaký druh a značka jogurtu může být podána čtyřletému děcku,“ vypráví.
Kompromis je věc, která je v životě velmi potřebná a zároveň v něm může nadělat potíže. „Kompromisy jsou nemorální a zbabělé,“ říká Chris Voss, autor knih na toto téma. Býval vyjednavačem u FBI a nyní se věnuje sepisování publikací pojednávajících o tom, jak zkušenosti z extrémních situací uplatnit v běžném životě. „Kompromis není nikdy dobrá varianta, ať jde o partnerství, pracovní či rodinný vztah. Naopak, s vyjednávacími postupy založenými na jasném vyjadřování svých požadavků při zachování pravidel fair-play dosáhneme maxima,“ tvrdí. Jeho názorem je, že lidé, kteří chtějí někoho měnit, vnucovat mu své představy o životě a zároveň mluví o kompromisech, nejsou dobrými parťáky ať už v životě osobním nebo pracovním. „Někteří lidé jsou představou kompromisů jako vyššího morálního dobra přímo posedlí. Jenže v praxi je kompromis tou nejhorší možnou variantou,“ míní autor knihy Nikdy nedělej kompromis, ve které například uvádí: „Neděláme kompromisy proto, že je to správné. Děláme je proto, že je to snadné a pak můžeme říct: no dostal jsem aspoň polovinu. Když se to vezme do důsledků, děláme kompromisy, abychom se chránili a vyhnuli nepříjemnostem. Jen málo lidí je vedeno svým skutečným cílem.“
Mnoho mladých lidí se nyní řídí různými radami psychologů a terapeutů, jejichž podstata spočívá v tom, že bez umění dělat kompromisy se člověk v nynějším složitém světě neobejde. Je jasné, že pokud je někdo v řídící funkci nebo chce v zaměstnání dosáhnout lepší pozice, případně se živí obchodováním, podnikáním, umění dělat kompromisy mu může být v mnoha situacích ku prospěchu. Jenže čím je člověk starší, často zjišťuje, že mu neustálá snaha o nalezení kompromisu život komplikuje. Dělá mu ho obtížnější, těžší a mnohdy zbytečně. Německý poválečný politik Ludwig Erhard s oblibou říkával, že kompromis je umění rozdělit koláč tak, aby si každý myslel, že z něho dostal největší kus. Je to pravdivý výrok. Jenže pak se člověk časem dostane do situace, kdy už je mu v podstatě jedno, co si kdo myslí. Je mu jedno, jaký kus z koláče dostane on a jaký lidé v jeho okolí. Dostane se do fáze klidu, svobodného myšlení, sebejistoty, žije svůj život tak, jak mu to vyhovuje a nemíní s nikým licitovat, dohadovat se vyjednávat. Je totiž spokojeně starý.
