A zase jedeme na výlet, dnes na Bílou. Lanovkou na kopec Zbojník a pak hezkou cestou dolů k oboře, pak k zámečku a na autobus zpět. Syn telefonoval a ptal se, jestli ještě žiju. Uklidňovala jsem ho, že je vše v pořádku, jen zkrátka nemám ani chvilku volna, a proto nevolám. A vrhám se do dalších aktivit. Odpoledne cvičení s relaxací a hurá na olympiádu.
Zahajovací ceremoniál byl úžasný. Kapitáni oddílů nastoupili s vlajkami, my stáli v řadě na louce, z reproduktorů zněla Barcelona, přiběhl borec s pochodní a zapálil olympijský oheň, rozhodčí složili slib, Svaťka složila za olympioniky slib, normálka se mi draly do očí slzy. Naštěstí na nějakou nostalgii nebyl čas a vrhli jsme se na soutěže. Některé byly legrační, například házení hadrovou koulí na slepici. U té byla rozhodčí Hela a na každého volala: Zab tu slípku, zab ji! Docela se mi dařilo v šipkách, na rozdíl od Evy, ta házela šipky všude okolo. V hodu koulí do kruhu se zas nedařilo mně a tam zdárně perlila Eva. Celkem jsme prošli všech sedmnáct stanovišť a já získala 87 bodů, Eva 95, ale na vítězství to bylo málo, někteří měli přes stovku. Ale to přece nevadí, strávili jsme pěkné odpoledne.
Po večeři začala zábava. Poslední oddíl představil Evropu. Také jim se přehlídka povedla, ale Afriku nepřekonali. Vedoucí nám předvedli své vystoupení Poupata, které si nacvičili před třemi roky, kdy byla motivem tábora Spartakiáda. Všichni jsme se nasmáli, protože při cvičení se Hele rozepla zavinovací sukně a spadla z ní na zem. Hela to ale ustála, sukni znova navlékla a pokračovala ve cvičení. Chvíli si sukni rukou přidržovala a pak konce sukně při cvičení zavázala na uzel. To je ranařka, já bych se ostudou propadla a raději z pódia utekla, ale ona ne, ona se všemu ještě zasměje. Jsme rádi, že zrovna ona je naší oddílovou vedoucí a domluvili jsme se a na rozloučení jsme jí koupili plyšového pejska. Byla dojatá k slzám a zbytek večera pejska nepustila z náruče. Bavili jsme se náramně. Dalším bodem bylo vyhodnocení tábora, předávání diplomů a cen.
A to ještě nebylo všechno. Posledním bodem dnešního večera byla stezka odvahy. Na trasu nás pouštěli po jednom, z lesa občas vyběhlo nějaké strašidlo, no, já myslela, že se strachy počůrám, tak jsem si počkala na Evu a dál už jsme šly společně. Na silnici jsme ve svitu baterky uviděly ležet nějakou mrtvolu s kudlou v zádech, krve by se ve mně nedořezal. Eva mě uklidňovala, že je to jen jako, ale moc to nepomohlo. Ještě několikrát na nás houkl nějaký duch či příšera a konečně byl konec. Ó, jak jsem ráda, že už jsme v bezpečí pokoje.
Ráno nás čeká poslední snídaně a rozjedeme se domů. Do kufru plného zbytečností sbalím to propocené „pyžamo“, v kterém jsem vydržela chodit celý týden. Odvážím si spoustu nádherných zážitků a nových kontaktů a plný batoh slibů, že příští rok se tu zase sejdeme. Za ostatní se zaručit nemůžu, ale já pojedu určitě a už teď se těším!