Mlč, neupozorňuj na sebe. To starší generace slyšela často

Prožila jsem hezké mládí, i pak jako vdaná , přes nesnáze, které nám doba přinesla. Prarodiče vyhnali z jejich baráčku, druhé babičce sebrali krámek a do domu jí nastěhovali nájemníky. Nikdy jako dítě mě tím nezatěžovali, žili jsme skromně, jako rodina jsme drželi pohromadě, Ve škole i na střední , až na učitelku ruštiny byli dobří učitelé. Byli jsme mladí, chodili na čaje, na chmelové brigády. I při dětech jsem měla čas na svoje koníčky, zahradu, psy, toulky přírodou. Vlastně podobné žiiji pořád. Byl to dobrý život, ani soudruzi mi ho nemohli pokazit, jen občas znepříjemnit, nebyla jsem z dělnické rodiny. A řekla bych, že lidé měli k sobě blíž, než v dnešní době. Přes veškerou vymoženost a techniku ,mladí dnes nemají čas na nic.

Dodnes si vzpomínám jak se moje matka potajmu plížila do kostela, aby ji nikdo neviděl a ona nezpůsobila svým dětem kádrové problémy. V takové atmosféře je těžké být sebevědomý.

Zase článek poplatný dnešní době. Za minulého režimu jsem také vyrůstala, ale vše tak špatné nebylo. Dnes je sice více možností, ale platí se za to. Rodiče mne vychovávali ke slušnosti a práci. Nic se nemá přehánět.Jak minule, tak i nyní.Někdy by dnešním mladým trochu skromnosti neuškodilo. Každý režim má své světlé i tmavé stránky.

Velmi zajímavý článek. A je tam dost vět, se kterými souhlasím.

Moji rodiče dokázali svou výchovou to, že jsem neměla sebevědomí žádné. Musela jsem se k němu těžce propracovat, což se mi podařilo díky studiu a vyučujícím na VŠ. Nespojuji ho tedy s dobou. A už dost let nemám potřebu na sobě něco zásadního měnit. Také se domnívám, že sebejistota nemusí nutně znamenat touhu vybočovat z davu. Doplnila bych ještě aspekt temperamentu a intro- extroverze jednotlivce.

Jen to, co prožijeme, můžeme plně pochopit a poučit se z toho. Nelituji "promlčených" let, v té době jsem se mohla věnovat spoustě jiných věcí a dělala jsem to ráda. V každé době žijeme tak, jak nejlépe to dokážeme. :-)

Dobře, že je ta doba už za námi. Ale něco už dohonit nejde, tak to prostě je. Tak si teď užívejme svobody slova i přesto, že přišly jiné problémy a těšme se z každého dne,

Článek vybízí k zamyšlení. V mnohém má pravdu, neboť jsme kvůli politické situaci nesměli beztrestně dát najevo svůj názor. Na druhou stranu každý máme právo žít život podle svých představ a záleží na nás, jak si v osobní sféře dokážeme vybudovat a pěstovat partnerské vztahy. Určitě je tato (ne)schopnost často determinována rodinným prostředím. Osobně ale neznám žádnou ženu, která by fungovala v nedůstojném vztahu. Nerada zobecňuji, ale zdá se mi, že dnešní mladá generace je opravdu sebevědomější, nicméně naše je také přiměřeně sebevědomá, jen to možná nedává tak okázale najevo. Ostatně již 30 let můžeme rozvíjet svůj osobnostní potenciál, a to je skoro polovina našeho života.

Pod článek i komentáře se můžu podepsat. A nejen, že si člověk musel dávat pozor na pusu, protože vládnoucí strana a zaměstnavatel se uměli chytit všeho a mohly být problémy. Ta doba, kdy my, šedesátníci a sedmdesátníci vyrůstali, s sebou donesla ještě jedno negativum, o tom se myslím článek nezmiňuje. Naše generace k mnohému bohužel mlčela i v soukromí. Ženy si nechaly dost líbit. Neuměly si prosadit změnu v manželství ani v práci či soukromí k lepšímu. Nedovedly mít koníčky, které by je bavily. Neozvaly se, když se jim něco v práci nelíbilo. Práce, plotna, domácnost, praní. A to mlčení. Je fakt, že teď je asi taky víc volného času, nebo s ním lépe umíme hospodařit? Než člověk oběhal nákupy a vystál ty fronty, to snad ani nějakého časově náročnějšího koníčka mít nemohl. I já se "probudila" kolem padesátky. Děti vyrostly, a z mámy, která od A do Z měla na krku domácnost, zahradu a častou pomoc dvěma školákům či študákům, se stal někdo jiný. Za těch 25 let jsem pochopila, že absolutně nemá smysl tahat manžela na dovču, za koníčky, na výlet, nebo z něj mámit souhlas na zvýšení kvalifikace či nějaký ten kurz na osvěžení dovedností. Ze ženské, která na darované oblečení od tchýně vždycky špitla "děkuji maminko" a od muže potom doma poslouchala, jak se nemožně obléká /správný terminus technicus by byl JE NEMOŽNĚ OBLÉKÁNA/, se taky stal někdo jiný. Aniž bych šla přes mrtvoly v práci, už jsem taky neseděla v koutě. Ty věci, u kterých jsem tam byla mezi prvními, fungují dodnes. Je logické, že ženská, kterou spolužáci znali jako myšku v koutě, spolupracovníci jako poslušnou kývačku a manžel jako mlčící menšinu, to sice dovedla k plnohodnotnému životu, který ji naplňuje a baví, ale také k rozvodu. Demonstrativní návrh stran manžela byl brán jako poslední pokus, když to ostatní selhalo. Po klíčích v zámku, teatrálních vyhazovech, častým kontrolám cest z práce, mobilu, prohlídkách osobních věcí, slovních a fyzických útocích, sáhla protistrana k sankci vyššího kalibru. Jenomže světe div se, mlčící menšina, která sice díky nervům, ale taky pravidelnému sportování lehčí o dvacet kilo, na ten rozvod kývla. Proč nebydlet sama a v klidu, když se to nabízí a když už nemám co druhému nabídnout a nic od něj nečekám. No, jestli si myslíte, že byl klid, tak nebyl. Ale na druhou stranu, nelze celý život koukat na lidi, ale je potřeba koukat taky na sebe. Přešla jsem mnohdy zuby zatínaje spoustu pomluv. Některé mě docela mrzely, některé mě docela pobavily. NECHALA JSEM MU HOLÝ BYT / odešla jsem pouze v tom, co jsem měla na sobě a odmítala podepsat, že se vzdávám bytu s veškerým zařízením, auta a garáže, neb je to pouze jeho/. Založila jsem si vlastní účet, na něj chodila moje výplata a tudíž jsem HO OKRADLA. Poté, co jsem pár let měla tři zaměstnání, abych mu splatila požadovanou částku za byt a pozdě se zamyslela, že jsem vlastně mohla chtít půlku za garáž a auto, jsem HO PŘIPRAVILA O BYT. Kroky, jak mě připravit o chalupu za zahradu, dar od mých rodičů, bohužel nevyšly, právníci jim vysvětlili, že to je skutečně jen moje, tudíž vedly k pomluvě, že TO NEMÁM V HLAVĚ V POŘÁDKU, DALA JSEM SE K SEKTĚ A NELZE SE MNOU ŽÍT. Našli se i tací, co tomu věřili. Co je na celé věci to klíčové - asi prapůvod v dětství. Kam to ostatně mohla dotáhnout holka, která doma byla zvyklá nechat se zapřáhnout do veškeré práce, muset poslouchat, protože je jenom dcera na rozdíl od bratra, nikam nesmět, tedy kontakty s vrstevníky nula, která už dopředu věděla, že to stejně nikam nedotáhne? Která se vdala za první známost a měla být vděčná za rodinu, která jí umožnila být její součástí a být pokorně přijímat i veškeré zásahy do manželství? Dneska si říkám...ještě jsem to stihla a vylezla z toho dobře. Díky za ty roky po rozvodu. Nejsem sice mladá, ale něco jsem dokázala a co dělám, mě baví. Užívám si i to, že sama o sobě rozhoduji. No a když vidím, jak moderně si v manželství vede snacha i dcera.....to je tedy rozdíl. Ale - mlčím. Je to to nejlepší, co pro vztahy mladých můžu udělat. Protože mi paměť ještě moc dobře slouží.

Hezký článek a je to přesně tak, jak je v článku napsáno. Byly jsme jinak vychování nejen doma, ale také ve škole. Bohužel něco ku prospěchu, něco ke škodě a tak to bude i u nové generace. Všechno má své klady a své zápory.