Mnozí z nich mají nepochybně přes osmdesát. Některé dámy špatně chodí. Opírají se o hole. Dvě si přinesly rozkládací stoličky, jiné usedají na prázdná lehátka pod slunečníky, za které turisté v tomto známém a krásném letovisku platí nemálo eur. Ovšem, i kdyby tady turistů bylo hodně, nikdo z provozovatelů barů a restaurací, k nimž lehátka patří, by těmto starým lidem neřekl, že zaclánějí, že mají buďto zaplatit nebo jít jinam. To by si, proboha, nikdo nedovolil. Vždyť to jsou babičky, dědové, tety, strýcové. Jak už to v řeckých malých městech bývá, tady jsou všichni nějakým způsobem příbuzní, a kdo není, je kamarád, kamarád kamaráda, kamarád rodiny. Takže mladí fešáci - číšníci z barů přibíhají, a pokud některá ze stařenek má problém s usazením se, ochotně pomáhají.
Takový obrázek je tady v Perisse běžný.
Některé dopoledne to na pláži vypadá, jako by na výlet vyjel nějaký domov pro seniory, jindy se sejdou jen dvě, tři kamarádky. Ale pokaždé je to stejné. Lidé se pomalu došourají na pláž, pomalu se na ní rozloží, pomalu si svléknou šaty. Nasadí si klobouky a v plavkách, které vypadají, že už takových pěkných dopolední prožily hodně, se belhají dál, do vody. Přístup do moře je tady pod skálou pozvolný, takže to jde. Komu to nejde, má v moři nataženou šňůru a o kousek dál vyčuhují madla, kterých se dá chytit. Tady je to evidentně‚ senior friendly‘ akorát, že místní by při zmínění takového slovního spojení nevěděli, o čem mluvíme, protože není důvod se divit, že si tady staří lidé vyrazí poklábosit do moře. Je to pro ně ta nejnormálnější věc na světě. To jen my suchozemci se divíme a tiše závidíme.
Nezávidíme jen to moře. Závidíme jejich pohodu, sílu si k moři dojít, i když je to těžké. Ochotu mladých lidí jim pomoci, umožnit jim tuhle radost. Závidíme, že jim je úplně jedno, jaké mají plavky, že mají vrásky, křečové žíly. Jsou to hodně staré dámy, jejichž mnohé vrstevnice z jiných zemí by řekly, že v takovém věku se už přece nehodí svlékat se a lézt do moře. Závidíme jim to, že jim je takové uvažování úplně cizí. Protože tyto ženy žijí stejně, jako žily celý život. Prostě si jdou zařádit, zaplavat. No, řádit a plavat už moc nejde, tak tam prostě jen tak stojí. Opírají se v moři o hůlky, povídají se, nechávají se omývat jemnými vlnkami. Pokřikují se sebe, smějí se. Jsou dost hlučné.
Mnozí pánové jsou v lepší kondici, ale co do hlučnosti se dámám vyrovnají. Jorgos kope do míče. Další pán na něj z moře volá, aby počkal, že vyleze a že si zakopou spolu. Jorgos kope dál. Kamarádovi to dost dlouho trvá, než se z moře dostane a Jorgos na něj cosi posměšně volá. Kamarád mu hrozí holí . Ale jsme v Řecku, je čas, tady nikdo nespěchá a Jorgos a jeho kamarádi a kamarádky už vůbec ne. Čas ubíhá. Některé ženy stojí a klábosí v moři už hodinu. Jedna stojí sama opodál a zpívá si. Hlasitě si v moři zpívá. Nikdo se tomu nediví. Na tom jít si do moře zazpívat tady evidentně není nic divného. Ta paní si tam zpívá celý týden každé dopoledne.
Uběhly asi dvě hodiny a společnost se pomalu trousí z moře ven. Hodně pomalu. Oblékají se, některé si před sebou navzájem drží ručníky a svlékají si mokré plavky. V obyčejných květovaných šatech a kloboučcích kráčejí pryč. Rozcházejí se do svých malých bílých domečků, aby se zase zítra, pozítří, popozítří sešli. Aby si Jorgos zase zakopal s míčem stejně jako si tady kopal, když byl malý kluk.
Podobné scény je vidět na mnoha místech u řeckého moře, ať už jde o pevninu nebo o ostrovy. „Zdejší řečtí senioři jsou jiní než ti v Česku. Nemají jednoduchý život, ale jsou čilí. Nejsou zvyklí lenošit, ležet u televize, být zavření doma. Žijí mnohem více přirozeně, v souladu s přírodou, jsou společenští,“ říká Kateřina Panou, Češka, která se před řadou let vdala za Řeka a žije v přímořském městečku Parga v oblasti Epirus. Když má srovnávat, v čem jsou čeští a řečtí senioři odlišní, říká: „Lékařská péče je v Řecku mnohem hůře dostupná a ve srovnání s tou českou výrazně horší. Zdejší staří lidé nejsou zvyklí kupovat hromady léků, potravinových doplňků. Nechodí do lékáren tak často jako Češi. Než by si koupili vitamíny v lékárně, raději si vytlačí citron.“
Podobně vypráví Kostas Fasulis, který pobývá střídavě v Aténách a na Krétě. „Můj otec jezdíval ještě v osmdesáti sám na ryby a nikomu to nepřipadalo divné. Zastával stejnou práci jako mnohem mladší muži. Přitom jedl velmi skromně, střídmě, především ryby, zeleninu, to, co vypěstoval. Nikdy nebral léky, k lékaři jel, pokud vím, jen jednou, když si zlomil nohu a po týdnu bolesti a naléhání matky připustil, že na to obklady stačit nemusí. Staří Řekové nejsou zvyklí spoléhat na lékaře, na léky, na to, že se o ně někdo postará. Oni vědí, že se o ně postará jejich rodina, až když je nejhůř. A tak se snaží být co nejvíce soběstační. Daří se jim to a hodně k tomu přispívá fakt, že se umějí bavit. Vidět party starých mužů, jak sedí jen tak na náměstích nebo před domy, je v Řecku naprosto běžné. Stejně běžné je, že si partičky seniorek chodí popovídat do moře. Oni nežijí izolovaně. Udržují společenské kontakty, i když jsou hodně staří nebo nemocní,“ vypráví.
Je další dopoledne a pláž pod skálou v Perisse se znovu zaplňuje seniory. Dámy si všimly, že je pozoruju, a evidentně si o mně něco říkají. Možná: co na nás ta bába čučí? Pak mi ale při odchodu přátelsky zamávají. Mávám taky. Mám radost. Asi pochopily, že si ta bába říká, že jsou prostě skvělé.
