Byla jsem to úterý první na řadě s operací. Ráno mi dali růžovou pilulku, oblékli andělíčka /noční košili, která se zavazuje vzadu za krkem/, přišel za mnou anesteziolog - zřejmě ukrajinský doktor a slíbil, že mi dá něco, aby mi pak nebylo špatně, zamávala jsem Leně a vezli mne na posteli na přípravnu. Vnímala jsem přicházející a odcházející sestřičky, lékaře, blonďatá lékařka mi něco píchala do levého pokresleného prsu a pan primář ji naváděl, konečně se to povedlo. Na sále jsem potupně s holou zadnicí přelézala z postele na vyšší lehátko, zašklebila jsem se na saniťáka a ten mne ohleduplně přikryl. Zbytek důstojnosti...
Probrala jsem se v 10.40 a první, co mne napadlo, musím začít vařit. Oznámila jsem to sestře, ale nepřekvapilo ji to, zřejmě slýchává i větší blbosti. Nebylo mi špatně, věděla jsem, že už nejsem kompletní, ale ne, že by mi to bylo úplně jedno, jen jsem byla lhostejná. Na pokoji mi dali kapačku, napojili do mne hadičky a na krajnici postele pověsili dvě plastové nádobky, tzv kabelku, kterou jsme si tahaly po zbytek pobytu v nemocnici s sebou, ať už jsme šly na WC, do sprchy nebo na pokec na vedlejší pokoj.
Přišel za mnou můj pan doktor a řekl, že mi z levé strany levého prsu vyřízl takovou kapsu, vybral nádor a dva centimetry tkáně kolem něj, z podpaží 2 shluky lymfatických cév, myslí si, že vybral všechno, ovšem konečné slovo má patolog.
Pak už se o nás staraly sestřičky, měřily teplotu, usmívaly se, přinášely a odnášely mísu, dávaly nám napít, dokonce i pohladily, když viděly to slzavé údolí. Mísu jsem nezvládla, nemohu čurat na rozkaz, věděla jsem to, že to tak dopadne. Nezlobily se, dokonce mi přivezly pojízdnou WC židli...
Venku byl krásný letní večer, obloha potemněla, v rohu dokořán otevřeného okna se objevila ta moje hvězda a teprve pak jsem se tiše rozplakala.