Plíživá, zdánlivě bezdůvodná nespokojenost je pro vztah vražednější než prudká hádka. Když se partneři pohádají, obvykle následuje uklidnění, mnohdy dokonce i snaha o řešení problémů. Ale když je součástí vztahu dlouhodobá frustrace a nespokojenost, je to mnohem horší. Potíž je v tom, že právě v tomto stavu žije mnoho lidí.
„V podstatě spolu nemluvíme. Manžel kouká na televizi nebo do mobilu. Asi dva roky, co mu vnuk dal chytrý telefon, je jak vyměněný. Je internetem v mobilu doslova pohlcen. Směju se, když se mluví o tom, že mladí lidé jsou závislí na internetu. Můj čtyřiašedesátiletý muž je na něm pořád, vůbec nic jiného už k životu nepotřebuje. Vlastně si nežiju špatně. Máme pěkný malý domek, zahrádku. Jen jsem úplně zoufalá. Pocit, že mě už nic moc v životě nečeká, že jen přežívám, že už s mužem nemáme nic společného, přerostl v naprosté zoufalství, kvůli kterému jsem začala brát antidepresiva,“ vypráví dvaašedesátiletá Karla. Její dcera i syn nechápou, proč je v tak špatném psychickém stavu. Vlastně to ani chápat nemohou. Karla své potíže nikdy nepojmenovala. Neumí je pojmenovat. Je nespokojená, nešťastná, i když z pohledu okolí k tomu nemá vůbec žádný důvod. „No, vlastně fakt nemám důvod. Žiju v normálním dlouholetém manželství, ze kterého se stalo soužití lidí, kteří se úplně odcizili. Těším se do penze a zároveň se děsím, že budu každý den doma sedět vedle chlapa, který mě nevnímá a nepotřebuje,“ říká.
Podobné pocity prožívá dříve či později ve vztahu hodně lidí. Často jde o rozčarování po prvních letech soužití, kdy se vášnivá láska mění ve stereotyp. Jenže čím dál častěji o pocitech nespokojenosti mluví lidé, kteří žijí v dlouholetých manželstvích. „Lidé velmi často nepojmenovávají přesně své potřeby, takže nakonec můžeme vysledovat, že každý větší konflikt začal jako prkotina, o které se nemluvilo,“ uvedla psychoterapeutka Alžběta Protivanská a dodává: „Partnerské vztahy vyžadují práci na sobě a na vlastní sebereflexi. Jedině tak zjistíme, které věci jsou pro nás u partnera podstatné, a zjistíme, zda se přes ně dokážeme přenést nebo ne.“
A právě neschopnost či nechuť řešit to, co nám na partnerovi vadí, časem přerůstá v pocit dlouhodobé nesnesitelné nespokojenosti. Pocitu, který člověk mnohdy neumí pojmenovat a ničí tak sebe i svého partnera.
„Manželka je pořád nasupená, otrávená. Vzdychá. Už se jí ani neptám, co ji trápí, protože mi stejně neodpoví. Tak tuším to, samozřejmě, že to tuším. Ona není moc společenská, takže nechápe, že já mám svůj okruh přátel, koníčky. Vždy jí to vadilo, ale nyní, v penzi, ji to zřejmě štve ještě víc. Asi si myslela, že spolu budeme sedět na lavičce pod hruškou a čekat na smrt. Tak to já si raději vyjedu na kole do hor, dokud mi to jde,“ vypráví jednasedmdesátiletý Mirek. Co mu ale vadí nejvíce? „To, že žena přesně neřekne, co jí vadí. Nikdy nic přesně neformuluje. Jen se útrpně tváří, občas si povzdechne, což má mít zřejmě za cíl, že získám pocit viny, že nemám zvláštní radary, kterými bych přesně vycítil, v čem je problém.“ Ovšem pozor, když Mirek na toto téma mluví a podívá se do minulosti, přiznává, že takto to vlastně bylo od začátku jejich vztahu. „Ano, je to pořád stejné, akorát mi to teď víc leze na nervy. Nemáme důvod být nespokojení. Ale místo toho, abychom si užívali poslední fázi života, nespokojení jsme,“ říká.
To, co prožívají mnohé partnerské páry v penzi, nedávno pocítily také páry mladší a to tehdy, když partneři trávili společně více času doma v době koronavirové krize. „Setkávali jsme se s tím, že se zhoršovaly problémy, které lidé už delší dobu měli. Často šlo o partnerské vztahy, kdy lidé trpěli tím, že najednou trávili společně více času v jedné domácnosti,“ uvedl psychoterapeut Pavel Pařízek.
Typickým příkladem je jedna ostravská rodina. Čtyřicetiletá dcera se svěřila matce, že takové období nespokojenosti se svým životem ještě nezažila nikdy dříve. Že si až při neustálém pobytu doma s manželem uvědomila, jak je nespokojená, jak jí lezou na nervy maličkosti, jak podrážděně reaguje. „Dcera vlastně zažila to, co já zažívám už řadu let. Po odchodu do penze jsem si uvědomila, že náš vztah s mužem nestojí za nic. Když jsme pracovali, nebyl čas řešit malichernosti, ale teď mě štve každá jeho věta, každé jeho gesto. On se jen zeptá, co máme k jídlu, a já už jsem nasupená, podrážděná a říkám: tebe zajímá jen jídlo, ale já ne. Takže on se zase stáhne do pokoje a tak to jde den za dnem,“ říká pětašedesátiletá Daniela.
Kdo si nechal vztah intoxikovat dlouholetou neřešenou nespokojeností, si zpravidla časem uvědomí, že to byla velká chyba. A čím později k tomu dojde, tím hůře. Nejhorší je, že mnohdy takto lidé prožijí celé své životy.
