Vědecké výzkumy potvrdily, že lidé, kteří se vidí s vnoučaty, žijí déle a jsou zdravější

Hlídat vnučku alespoň 3x týdně je príma!

Dnes jsem někde četla: vnoučata jsou odměnou za to, že jsme ve vypjatých chvílích nezabili vlastní děti. Krásně řečeno, že?

Moje babička se dožila 97. Že by to bylo tou péčí, kterou mně a sestřenici s bratrancem věnovala? :-)

Patřím k těm, kdo si vnoučata užívají, alespoň ty mladší. Starší už se beze mne obejdou.

Užila jsem si různě všech svých devíti vnoučátek a jsem moc vděčná rodičům, že mi to umožňovali. Můj nejmladší vnouček má nyní už 11 roků a už ho vídám také daleko méně, ale přece ještě. Ale nejvíc jsem si užila své první vnučky a ta mi byla inspirací k napsání publikace - Život je dar - protože život s vnoučátky i když někdy dost vyčerpávající - byl pro mne skutečným darem* A jak píše Soňa i já stále vzpomínám s velikou láskou na svoje prarodiče a tak si myslím, že i ta moje vnoučátka si na mne také jednou vzpomenou...?

Čekala jsem schválně na diskusi, co z ní vyplyne...a musím plně souhlasit a připojit ses ke Zdence, Soně a Růžence. Obecně samozřejmě platí, že styk s ostatními lidmi přispívá k duševní pohodě a rovnováze. A je-li to styk s vnoučaty či normálně fungující rodinou, pak to platí zřejmě dvojnásob. K tomu není skoro potřeba žádných studií...samozřejmě, že mne vnoučata dokáží pořádně vyčerpat - kolikrát mám všech pět najednou. Ale sotva utichne jejich povyk a nastane klid, chvíli si to sice užívám, ale pak se mi začne stýskat. A tak si píšeme telefonem nebo spolu mluvíme přes video. Neopakovatelné jsou jejich "hlášky", které mne vždycky pobaví a které zapisuji i příběhy, které s nimi prožívám. Přála bych to všem babičkám a dědečkům (kteří o to samozřejmě stojí a není jim třeba přáno...) :-))

S troškou do mlýna "přiběhnu" i já - pokud vnouček byl malý,moc jsme si spolu užili.Dnes je mu 20let a co myslíte?! Nemá neustále čas,ale člověk to chápe,je jiná doba,takže mám ještě 14-ti letého a už vidím,že moc zájmu nesklízím,ale přežiji to.Jsou i jiné zábavy k mámí.

Dnes se že všeho dělá věda, je tolik vědců a hledají si práci. Nepotřebuje se výzkum, aby se zjistilo, že senior, babička, či děda v dobrém vztahu s dětmi, či vnoučaty, jsou na tom lépe, než ti, kteří mají špatné, či žádné kontakty se svojí rodinou. To potom člověku není dobře ani na těle , ani na duši. Na moje prarodiče vzpomínám pořád s velkou láskou a věřím, že jednou i moje vnoučata si vzpomenou.

A víte co? Já s článkem souhlasím. Mám tři vnoučata a jsem s nimi ráda. S dospělými dětmi už si tak nezablbnu, už se s nimi tak nepomazlím, už jim neodpovídám na nekonečné zvědavé otázky. To lze opravdu jen s vnoučaty. A tiše doufám, že vnoučata budou jednou ráda na babičku vzpomínat.

A co červené svetry? :-)