Třiasedmdesátiletá Věra z Hradce Králové je nešťastná. Celý život byla přesvědčena, že je dobrá kuchařka, slyšela to ze všech stran, vychovala tři děti. Když teď za ní jejich děti přijedou na návštěvu, vypadá to takhle: Babi, já nebudu polévku. Babi, já to nechci. Dík, mně to stačí, já už nebudu.
Věra není typ, který by řekl: Nechcete? Nejezte. Trápí se. Je přesvědčena, že návštěva se musí hostit, stále ponoukat do jídla, stále jí něco snášet. A vnukům a dětem dvojnásob. Jenže devatenáctiletá vnučka hlásí: „Babi, tuhle zmrzlinu mi nedávej, nezlob se, ale jsou v ní rostlinné tuky, ty já nejím.“ Dcera: „Mamko, nezlob se, ale jedu teď v bezlepkové dietě, tohle fakt nemůžu.“
Další vnučka: „Jé, babi, ty dáváš do polévky bujón. Chemii? Tak to nebudu, sorry.“
Věra si však ze své penze rozhodně nemůže dovolit nakoupit kila hovězího a vyrábět si vlastní domácí vývar nebo kupovat vaničku zmrzliny za dvě stovky. „My byli doma šťastni, když táta přinesl v neděli obyčejný nanukový dort, oni dnes na zmrzlině zkoumají její složení,“ kroutí hlavou.
Hádky vznikají obrovské. Děti celkem logicky tvrdí, že nebudou jíst párky a rohlíky jen proto, aby babičce udělaly radost, když jinak se párkům a rohlíkům vyhýbají, protože vyznávají mnohem zdravější stravu. Zapeklitá situace, kterou zná v různých obměnách mnoho rodin.
„Málokdo si uvědomuje, jak silně v sobě máme zakořeněny stravovací návyky z dětství,“ říká Petr
Havlíček, uznávaný poradce v oblasti zdravé výživy, známý z pořadu Jste to, co jíte. „Lidstvo se nějakou dobu vždy na určitém místě stravovalo podle určitých zvyklostí, takže to, co jedli naši předkové, v žádném případně není špatné. Jde však o to, upravit si to tak, aby to odpovídalo našemu současnému životnímu stylu, ve kterém máme mnohem méně manuální práce, ale zároven více stresových situací. Jde o to umět jídelníček upravit, vyvážit a neuděláme chybu. Ale jestliže byl někdo zvyklý dělat hutná těžká jídla pro manžela, který se vracel domů po dni plném těžké manuální práce, nemůže se divit, že tato jídla dnes nedělají dobře synovi nebo vnukovi, který sedí v kanceláři a snaží se udržovat se v kondici sportováním,“ vysvětluje.
Na obrázku v jednom časopise se nedávno objevila stará dáma, kterou nějaký samozvaný módní porotce označoval za takzvanou módní ikonu, zkrátka běžný článek, hra o módě. Četly si ho dvě dámy a jedna řekla: „Fuj, taková vyzáblina, potřebovala by se pořádně najíst a oni tady o ní ještě píšou, že jí to sluší.“ Druhá dáma na to: „Někdo se celý život potýká s nadváhou, někdo je celý život hubený. Nemyslím, že tahle sedmdesátnice drží diety, že nejí. Je jasně vidět, že byla celý život štíhlá a teď, na stará kolena, prostě nemá svaly ani tuk, takže působí ještě hubenější. Ale řeči o tom, že by se někdo měl najíst, vykrmit a podobně, nesnáším.“
Ano, pro mnoho lidí starší generace je zafixováno to, že jídlo znamená blahobyt, že jídlem dáme najevo: Mám tě rád, záleží mi na tobě, jsme rádi, žes přišel. Ne každý to tak však vnímá.
„Kdyby mi babička jen uvařila kafe nebo čaj, byla bych spokojená a těšila bych se k ní. Ale takhle tam jdu vždy s hrůzou, že mi zase bude nutit vajíčkovou roládu, o které je přesvědčena, že je to její majstrštyk, ale já mám po ní vždycky pocit, jako bych si do břicha hodila kilo betonu,“ shrnuje šestnáctiletá Dominika z Prahy.
„Hlavní je nepaušalizovat, žádní dva lidé nejsou stejní, nežijí stejným způsobem života, takže se nemůžou ani stejně stravovat,“ vysvětluje Lenka Nová, která se věnuje výživovému poradenství. „Nějaké dítě jí sladkosti, a přesto nemá nadváhu, jiné jí stejně nezdravé věci a je obézní. Vždy hraje roli spousta faktorů, ale nejvíce mě vytočí, když se rodina, kde dospělí mají jasnou nadváhu, diví, že jejich dítě je tlusté. Stačí mi podívat se na rodiče nebo prarodiče a přesně vidím, jak se v rodině jí, jaké jsou tam stravovací návyky.“
Ano, životní styl lidí se nyní mění mnohem rychleji než dříve. Dříve stačilo, že matka vysvětlila dceři, která se vdávala, jak udělat dobrou svíčkovou a guláš, a bylo to, v další generaci rodiny se zase jedla stejná svíčková a stejný guláš. Dnes v přemíře informací lidé hledají nejrůznější trendy týkající se stravování. Někdo nejí maso, jiný jen syrovou zeleninu, další nejí lepek, jiný naopak sází na starou českou kuchyni a víkendy tráví tím, že vaří pomalu táhnoucí se vývar, ideálně na kachlových kamnech. Snažit se takovým lidem zavděčit obyčejným kuřetem s rýží je nesmysl, protože stejně uslyšíte: „Jé, babi, ty používáš obyčejnou rýži? Proč nekupuješ rýži arborio nebo aspoň rýži divokou?“
Poslat je do háje? Koupit rýži divokou? Tady rada neexistuje. Snad se jen tomu smát a říkat si, jak je fajn, že svět je teď tak rozmanitý.
Ilustrační foto: ingimage.com
Babiččino jídlo vnoučatům nechutná. Stravovací návyky patří nyní k největším rozdílům mezi generacemi
11. 8. 2020K babičkám jsme se kdysi těšívali na oběd. Svíčková, rajská, ovocné knedlíky či jiné klasiky uměly babičky přece nejlíp. Jenže stravovací návyky mladých se změnily a kvůli jídlu často dochází k hádkám v rodinách. Vnuci se ofrňují a způsob, jakým vaří někteří starší lidé, se jim nezdá.
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní
příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke
konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv
vulgarismy.
Pro vkládání příspěvků do diskuze se musíte přihlásit
Věra Halátová
11.8.2020 21:56
Když mi bylo -náct, tak jsem to, co uvařila babička, také nejedla. Slepičí polévku s nudlemi? Nikdy! Zelí, maso, knedlíky? Nikdy! Svíčkovou? Ne! Když byla u babičky zabíjačka, nesnědla jsem ani kousek masa. Pro mne byly upečeny buchty. A to, co vařila matka, to jsem také nejedla. Raději jsem nejedla vůbec. I dnes nejím polévky, nejím knedlíky, nejím cokoliv zahuštěné moukou. Nepoužívám bujón do ničeho. Nejím kečup. Nikdy jsem nejedla nic z polotovaru nebo z pytlíku. V každé době se propagují nějaká jídla a některá zatracují. Ještě nikdy nikdo nepřišel na to, co je vlastně absolutně zdravé. Nedávno mi někdo nabídl doma smažené, tzv. langoše. Prostě jsem to odmítla. Paskvily nejím.
Pavla Žídková
11.8.2020 20:46
Jedno hnízdo vnoučat je zvyklé jíst i doma to, co se dá na stůl. Nikdo jim samozřejmě nedělá naschvály, ale aby si vymýšlely, to se nepřipouští. Druhé hnízdo vnoučat jí jen něco, celý den chodí kolem stolu a uždibují, takže je problém jim vyhovět. Obvykle všichni prohlásí, že se na moje jídla těší - nevím, zda ze zdvořilosti, ale myslím si, že nejen proto - a já se předem zeptám, co chtějí uvařit (samozřejmě jedno jídlo pro všechny). Snažím se i pro nás vařit ze slušných vstupů, ale že bych vařila jen bio, to určitě ne. Občas (ó hrůzo) použiju i bujón, aniž bych tím někomu přivodila těžký kolaps organismu. Občas koupím něco drahého, občas naopak udělám jen palačinky (s použitím nepřilnavé pánve a s domácím džemem). Tož asi tak.
Helena Velická
11.8.2020 20:01
Vše je o domluvě. Dokud moje maminka ještě žila, moc jsem si vážila, když pro nás uvařila - obvykle řízky anebo guláš, na který jsem sama neměla čas, stát u něj 4 hodiny. Jenže ona do toho dávala právě "jen" svůj čas a námahu u plotny: samozřejmě, že jsem jí dávala peníze (dokud ještě sama nakupovala) anebo později jsem jí vozila nákupy (a odvážela si do své domácnosti hrnec hotového guláše). Je to tak těžké, říct dceři "jo, holka, ráda vám uvařím, ale na to ze své penze nemám, tak mi na to nakup", pokud dceři samotné to nedochází? Ostatně i 16-letá vnučka může přitáhnout těžký nákup. Myslím, že i dnešní mladí by si vážili domácího jídla, ale pokud vyžadují drahé suroviny, tak ať je donesou. Jednoduché a všichni budou spokojení, je to navíc i způsob, jak zajistit, aby babička jedla zdravě - však ona by si tažený hovězí vývar taky dala. Moje máma byla šťastná, že byla užitečná, a to svým vařením a šitím opravdu byla, a mne by nikdy nenapadlo čekat, že by nás ještě ve 40 živila. S maminkou ovšem byla snadná domluva i v tom, co uvaří, protože se normálně zeptala... Vybírání se u nás taky nepěstovalo, ale že nesnáším dušená játra, to bylo tolerováno od mých dvou let... Nikdo mi je nenutil, dostala jsem rýži + salát a hotovo.
Ellen Z. Matějová
11.8.2020 18:42
Svým dětem jsem vařila běžná jídla, na jaká jsme i my byli zvyklí z dětství, a jelikož pocházím z "mezinárodní" rodiny, vařila se u nás jídla skoro z celé Evropy...:-) Nenutila jsem je do něčeho, co jim nechutnalo (každý má své "neoblíbené" jídlo, tak proč by děti měly být výjimkou?), ale také jsem jim nedovolila si moc vymýšlet. Náhradou za jídlo, které nechtěly jíst jen z rozmaru, byl chleba s máslem. A žádné pamlsky. Ale to bylo výjimečně, jedly většinou všechno jak doma, tak u babičky. Dnes to stejně praktikuji s vnoučaty. A je mi úplně jedno, co si o tom myslí jejich rodiče, jelikož nejsem otrok, abych každému vyvařovala, na co právě dostane chuť. Moji vnuci jsou ještě malí, ale vím od kamarádek, které mají starší vnuky, že ti by nejraději jedli jen pizzu a hamburgery, apod., nad klasickými českými jídly ohrnují nos. Říkám jim: doma si vymýšlejte, když vám to rodiče dovolí, tady je to jinak. A nakonec si zvyknou. Já u nich také sním, co mi dají, i když bych si to doma neuvařila... Moje babička vždycky říkávala, že hlad je nejlepší kuchař, nebo že hlad všechno rád. A měla pravdu.
Marta Badalcová
11.8.2020 18:21
V mém dětství když někdo řekl já to nechci měl smůlu,nedostal nic,tak jsme pak jedli jak diví,babička vařila skvěle,nic se nesmělo vyhodit.
Alena Rambousková
11.8.2020 17:26
Paní Ová to vyjádřila nejlépe:
Řídím se příslovím: "Doma jez co máš, jinde co ti dají". A pokud si někdo vymýšlí, je to jeho problém. Může se stát, že nedostane nic. A vůbec mě to nebude líto...
Ema Kessner
11.8.2020 17:25
Vařím klasiku, vařím moderní, českou a odlehčenou kuchyni. Vařím jídla italská, francouzská, řecká....nikdy bych nepoužila bujon. nemusím kupovat kila hovězího, nikdy bych nepoužila chemii, bujon apod.
Martina Janíková
11.8.2020 16:39
Tak u nás vařím vše jak klasiku i moderní.A přesto vnučka má ráda nejvíce omáčky.A polévky i pro někoho neoblíbené pomazánky i drožďovou.Je ji sice jen 5 a půl a jí vše a přesto je to náš drobek.No dnes všichni řeší zdravé jídlo.Taky si dám ,ale proč občas neudělat to pro své blízké a sníst co se mu naloží.Je to i slušnost nebo aspoň byla.
Hanka Pritulová
11.8.2020 16:15
Je mi už něco přes třicet, ale zkušenost mám podobnou. Jako dítě jsem milovala knelo-vepřo od babičky. Nicméně druhá babička měla ve zvyku všechno topit v sádle a vždycky jsem měla horečku už při cestě k nim. Knedle nacucaný sádlem, brambory utopený v sádle a jako šmakuládu jsme dostali sulc.
Zpět na homepage Zpět na článek
Doporučujeme
Články z Drbna.cz
Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.
Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:
- Váš nejnovější článek
- Nejnovější komentáře k vašim článkům
- Nové vzkazy od přátel
- Nové žádosti o přátelství
JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí.
Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 51. týden
Advent a vánoční zvyky v Česku i ve světě. To bude tématem vědomostního kvízu tohoto týdne.
AKTUÁLNÍ ANKETA