Babiččino jídlo vnoučatům nechutná. Stravovací návyky patří nyní k největším rozdílům mezi generacemi

Když mi bylo -náct, tak jsem to, co uvařila babička, také nejedla. Slepičí polévku s nudlemi? Nikdy! Zelí, maso, knedlíky? Nikdy! Svíčkovou? Ne! Když byla u babičky zabíjačka, nesnědla jsem ani kousek masa. Pro mne byly upečeny buchty. A to, co vařila matka, to jsem také nejedla. Raději jsem nejedla vůbec. I dnes nejím polévky, nejím knedlíky, nejím cokoliv zahuštěné moukou. Nepoužívám bujón do ničeho. Nejím kečup. Nikdy jsem nejedla nic z polotovaru nebo z pytlíku. V každé době se propagují nějaká jídla a některá zatracují. Ještě nikdy nikdo nepřišel na to, co je vlastně absolutně zdravé. Nedávno mi někdo nabídl doma smažené, tzv. langoše. Prostě jsem to odmítla. Paskvily nejím.

Jedno hnízdo vnoučat je zvyklé jíst i doma to, co se dá na stůl. Nikdo jim samozřejmě nedělá naschvály, ale aby si vymýšlely, to se nepřipouští. Druhé hnízdo vnoučat jí jen něco, celý den chodí kolem stolu a uždibují, takže je problém jim vyhovět. Obvykle všichni prohlásí, že se na moje jídla těší - nevím, zda ze zdvořilosti, ale myslím si, že nejen proto - a já se předem zeptám, co chtějí uvařit (samozřejmě jedno jídlo pro všechny). Snažím se i pro nás vařit ze slušných vstupů, ale že bych vařila jen bio, to určitě ne. Občas (ó hrůzo) použiju i bujón, aniž bych tím někomu přivodila těžký kolaps organismu. Občas koupím něco drahého, občas naopak udělám jen palačinky (s použitím nepřilnavé pánve a s domácím džemem). Tož asi tak.

Vše je o domluvě. Dokud moje maminka ještě žila, moc jsem si vážila, když pro nás uvařila - obvykle řízky anebo guláš, na který jsem sama neměla čas, stát u něj 4 hodiny. Jenže ona do toho dávala právě "jen" svůj čas a námahu u plotny: samozřejmě, že jsem jí dávala peníze (dokud ještě sama nakupovala) anebo později jsem jí vozila nákupy (a odvážela si do své domácnosti hrnec hotového guláše). Je to tak těžké, říct dceři "jo, holka, ráda vám uvařím, ale na to ze své penze nemám, tak mi na to nakup", pokud dceři samotné to nedochází? Ostatně i 16-letá vnučka může přitáhnout těžký nákup. Myslím, že i dnešní mladí by si vážili domácího jídla, ale pokud vyžadují drahé suroviny, tak ať je donesou. Jednoduché a všichni budou spokojení, je to navíc i způsob, jak zajistit, aby babička jedla zdravě - však ona by si tažený hovězí vývar taky dala. Moje máma byla šťastná, že byla užitečná, a to svým vařením a šitím opravdu byla, a mne by nikdy nenapadlo čekat, že by nás ještě ve 40 živila. S maminkou ovšem byla snadná domluva i v tom, co uvaří, protože se normálně zeptala... Vybírání se u nás taky nepěstovalo, ale že nesnáším dušená játra, to bylo tolerováno od mých dvou let... Nikdo mi je nenutil, dostala jsem rýži + salát a hotovo.

Svým dětem jsem vařila běžná jídla, na jaká jsme i my byli zvyklí z dětství, a jelikož pocházím z "mezinárodní" rodiny, vařila se u nás jídla skoro z celé Evropy...:-) Nenutila jsem je do něčeho, co jim nechutnalo (každý má své "neoblíbené" jídlo, tak proč by děti měly být výjimkou?), ale také jsem jim nedovolila si moc vymýšlet. Náhradou za jídlo, které nechtěly jíst jen z rozmaru, byl chleba s máslem. A žádné pamlsky. Ale to bylo výjimečně, jedly většinou všechno jak doma, tak u babičky. Dnes to stejně praktikuji s vnoučaty. A je mi úplně jedno, co si o tom myslí jejich rodiče, jelikož nejsem otrok, abych každému vyvařovala, na co právě dostane chuť. Moji vnuci jsou ještě malí, ale vím od kamarádek, které mají starší vnuky, že ti by nejraději jedli jen pizzu a hamburgery, apod., nad klasickými českými jídly ohrnují nos. Říkám jim: doma si vymýšlejte, když vám to rodiče dovolí, tady je to jinak. A nakonec si zvyknou. Já u nich také sním, co mi dají, i když bych si to doma neuvařila... Moje babička vždycky říkávala, že hlad je nejlepší kuchař, nebo že hlad všechno rád. A měla pravdu.

V mém dětství když někdo řekl já to nechci měl smůlu,nedostal nic,tak jsme pak jedli jak diví,babička vařila skvěle,nic se nesmělo vyhodit.

Paní Ová to vyjádřila nejlépe: Řídím se příslovím: "Doma jez co máš, jinde co ti dají". A pokud si někdo vymýšlí, je to jeho problém. Může se stát, že nedostane nic. A vůbec mě to nebude líto...

Vařím klasiku, vařím moderní, českou a odlehčenou kuchyni. Vařím jídla italská, francouzská, řecká....nikdy bych nepoužila bujon. nemusím kupovat kila hovězího, nikdy bych nepoužila chemii, bujon apod.

Tak u nás vařím vše jak klasiku i moderní.A přesto vnučka má ráda nejvíce omáčky.A polévky i pro někoho neoblíbené pomazánky i drožďovou.Je ji sice jen 5 a půl a jí vše a přesto je to náš drobek.No dnes všichni řeší zdravé jídlo.Taky si dám ,ale proč občas neudělat to pro své blízké a sníst co se mu naloží.Je to i slušnost nebo aspoň byla.

Je mi už něco přes třicet, ale zkušenost mám podobnou. Jako dítě jsem milovala knelo-vepřo od babičky. Nicméně druhá babička měla ve zvyku všechno topit v sádle a vždycky jsem měla horečku už při cestě k nim. Knedle nacucaný sádlem, brambory utopený v sádle a jako šmakuládu jsme dostali sulc.

nejlepší kuchařka v HK byla paní Kejřová.