Kam mohou dospět rodinné vztahy? Syn se po svatbě snaží vystěhovat z domu vlastní matku, která mu půjčila peníze

U nás v rodině panuje přátelská atmosféra. Mám dvě děti, které jsou hodné. Bydlím již 41 let v Praze a moje mamka na Dobříši, v domě, který jsme společnými silami postavili. Nyní se do mé poloviny nastěhovala moje dcera se svým budoucím manželem. Nabídla jsem mamce, zda by nechtěla bydlet se mnou v Praze, ona původně souhlasila, ale poté odmítla, což mne mrzí. Vždy jsem hodně dceru finančně podporovala, nyní po přestěhování jsem se rozhodla k drobnému krůčku, který je pro ni dost důležitý. Rozhodla jsem se právně ošetřit její bydlení, tak, že ona se svým chlapcem budou mít nájemní smlouvu a symbolicky budou platit 1500,- Kč měsíčně. Neudělala jsem to ze zištnosti, ale proto, aby si dcera uvědomila, že nemůže vše dostávat zdarma. Ona s tímto souhlasí. Moje máma je spokojená, že v domě není sama, ke mně má dveře otevřené a ještě zbývá, aby si svými zvyky na sebe všichni zvykli. To je vše. Jinak u nás v okruhu mé rodiny je mírumilovná atmosféra, která se ale liší od atmosféry mé sestry, bydlící deset metrů od mé mámy. To je ale již jiný příběh. Děkuji Vám. Dana

Smutný příběh. Poucme se. Pořádek dělá přátele, partnery,.. , a bydlení s dospělými dětmi většinou nefunguje. Mně se vyplácí dělat vše tak, abych nebyla vydiratelna, tedy, to mne naučil rozvod. Držím pěsti, ať vše dopadne správně.

Tak je to pěknej kripl. Už bych ho nechtěl ani potkat na ulici hajzla.

Mame stesti ze bydlime v malem byte a nic takoveho nas uz nepotka.

Stále se opakující problém lidé jsou nepoučitelní.

Proto bych nikdy s mladými bydlet nešla a bez právně zajištěnou smlouvou už vůbec ne.

Vypadá to, že špatné rodinné vztahy jsou to nejhorší, co lidi může potkat. Určitě se to v minulosti stávalo, stává se to nyní a bude se to stávat i v budoucnu, protože značná část lidí je vychována v módu: rodiče mě musí podporovat, abych se měl dobře, je to jejich povinnost. Někomu se to může zdát jako přemrštěné, ale ty případy jsou i v mé blízkosti. Proto POZOR, děti jsou naše všechno, ale sebe musíme mít také rádi. A čím jsme starší, tím více potřebujeme mít své soukromí.

Nejlepší je nic nemít a potom vidíte,jestli děti své rodiče milují,nebo čekají až zemřou.Pomoci dětem proč ne,ale "odsud-pocuť".Můj názor nikomu ho nevnucuji.

Velice smutné ,ale stává se to tak raději si vše dobře rozmyslet (napsat u notáře co a jak ) souhlasím s p. M. Paulovou za života nic nepřevádět, udělat závěť !

Zvláštní je, že se takto zachovají zejména jedináčci. Je to v širší rodině - V důchodovém věku se syn se nastěhoval s manželkou do domu invalidní matky /92 let/. Následují různá omezení, na vše musí máma přispívat /když předtím platila veškeré náklady na renovaci a modernizaci/. Ke kočičce maminky přibyla kočička synáčka, ta však má veškerá přístupová práva, máma může svoji kočičku pustit ven a pak si ji zase musí vyzvednout!! To vše proto, že nechala pod tlakem přepsat dům za svého života na syna! Moje matka udělala přes varování totéž, načež bratr domek začal razantně opravovat a matka skončila na LDN. Varuji všechny - za života nic nepřevádět, udělat závěť !