Podepsala ji řada osobností z celého světa. Jedná se o lidi vlivné, mocné, vzdělané, ale také o lidi naprosto neznámé. Jedno mají společné. Zajímá je život starých lidí, pracují s nimi, přemýšlejí nad nimi, respektují je, naslouchají jim. A tak jim došlo, že většina seniorů je nyní v době pandemie zastrčena do škatulky: jste staří, ohrožení, tudíž nevycházejte, však my vás ochráníme za každou cenu, abyste neumřeli.
„Mám pocit, že jsem se dostal do pozice zvířete v ZOO. Zavřeli mě, zakázali mi vycházet, pravidelně mě krmili a utěšovali. Stal jsem se takovým bezmocným mazlíčkem,“ říká jednaosmdesátiletý Josef, který žije v jednom ostravském domově pro seniory. Počátky pandemie zvládal skvěle. „Chápal jsem, že je průšvih, že je třeba se chránit. Jenže když jsem dva týdny nesměl vyjít z pokoje, začal jsem to zvládat hůř. Žádal jsem, abych mohl aspoň na chvíli na zahradu, ale personál se netvářil nadšeně. Nakonec jsem si to vyřval, ale mohl jsem jen dvacet minut chodit na prostoru čtyři krát čtyři metry. Jako vězeň. Dcera a vnučka mi neustále volaly, že nemám prudit, že mám poslouchat pokyny pečovatelů. Poslouchal jsem, ale po dvou měsících to bylo k nevydržení. Nejhorší na tom bylo, že se nás nikdo neptal, co si myslíme, co chceme. Když jsme projevili nějaký názor, všichni ještě byli uražení a říkali: tak my vás chráníme a vy nám za to nejste vděční,“ vypráví.
„Chceme upozornit na nebezpečí věkové diskriminace v kontextu mimořádných opatření a jejich nežádoucích vedlejších dopadů, případně neobratných vyjádření. Zdravotní ohrožení, nouzový stav a návazná opatření mají dlouhodobé důsledky. Ty poznamenají společnost a změní obecné povědomí o tom, kdo je starý a co je to stáří, i po ústupu pandemie. Buďme proto uvážliví,“ uvedl Kieran Walsh, ředitel irského centra pro sociální gerontologii z Národní univerzity v Galway. Dokument nazvaný Galwayská výzva poukazuje na případy, kdy snaha pomáhat seniorům někdy přerostla v bizarní případy, které lidem vyššího věku život spíše komplikovaly. A tato výzva se setkala s obrovským ohlasem u odborné i laické veřejnosti.
Jde o to, že ve snaze ochránit ohrožené skupiny obyvatel, byl každý, komu je nad pětašedesát let, automaticky zahrnut do škatulky senior. „Chtěla jsem pomáhat, nosit sousedům nákupy, ale ve společnosti, která pomoc organizovala, mi řekli, že když je mi pětašedesát, nesmím. Že mám zůstat doma a nevycházet,“ vypráví Dana, pětašedesátnice, která řídí firmu s dvaceti zaměstnanci, o víkendu slézá beskydské vrchy, každý den cvičí jógu a jezdí do práce dvacet kilometrů na kole. Lékaři označují její zdravotní stav a kondici za takovou, jakou by měli mít čtyřicetileté ženy. „Jenže já najednou kvůli datu v rodném listu byla stará babička, ohrožená stařenka, která neměla právo vycházet, natož něco dělat,“ říká se smíchem Dana.
Autoři Galwayské výzvy uvádějí: „Omezme v médiích i pokynech úřadů užívání vágního pojmu senior. Nezbavujme se potenciálu části populace jen proto, že je starší než orientační kalendářní hranice, která se nekryje s osobní realitou. Nemá to odborné opodstatnění, je to psychosociálně ponižující a nepřijatelné z hlediska lidských práv. Pokud si lidé, patřičně vybavení a poučení, bez ohledu na věk přejí zapojit se do dobrovolnictví, neponižujme je odmítáním pro přestárlost. Případná omezující, ale i zvýhodňující doporučení by se měla týkat konkrétních limitujících okolností. Těmi u dospělé populace pouhý věk není a být nemůže. Ani závažné zdravotní komplikace koronavirové infekce nesouvisejí s věkem jako takovým. Jde o špatný zdravotní stav, o podvýživu, o vyčerpanost, závažné choroby a možná některé léky, bez ohledu na věk.“ Ve výzvě stojí například i toto: „Nemocemi oslabení lidé nechť se těší ochraně, ohleduplnosti, podpůrnému zájmu. Stejně významná jako společenská angažovanost starších lidí, kteří se cítí zdraví a zdatní, je podpora a ochrana těch, kteří jsou méně vybaveni odahou, zdatností, jsou křehcí a v potřebují pomoc druhých, ovšem opět bez ohledu na věk.“
Je to dokument sympatický, který společnosti naznačuje, že není dobré lidi škatulkovat, ať už je důvodem toho škatulkování cokoli. A také naznačuje, že i sebelépe míněná snaha pomoci by se vždy měla řídit tím, co si vlastně ten, komu je pomoc určena, přeje, představuje, žádá, co potřebuje.
Je jasné, že svět se s pandemií bude potýkat i v dalších měsících, možná letech. Někteří lidé se už nyní děsí toho, že se vrátí drastická opatření z jara letošního roku. Že třeba zůstanou týdny či měsíce zavřeni v domovech pro seniory či jiných sociálních zařízeních, nebudou se moct vidět s příbuznými, nebudou moct vycházet ven. Jiní se obávají, že budou omezeni na svých právech jen proto, že jim je nad šedesát pět let a to je někým stanovená hranice, od které se už něco nesmí. Zkrátka, hranice, kdy je člověk považován za starého, přestože je často v lepší kondici než lidé o deset, dvacet let mladší.
„Pořád jsem slyšela, že to vše dělají pro naše dobro. Jenže, víte, když je vám osmdesát jako mně, chcete si užít každý den. Každý den chci slyšet zpívat ptáky, cítit sluneční paprsky, povídat si se sousedkami. Nechci sedět zavřená v malém pokojíku a nesmět jít ani na chodbu. To raději na ten virus umřu. Na co mám čekat? Proč si prodlužovat život, když to není život? Už jsme si s mou spolubydlící dělaly legraci. Vždycky jsme otevřely okno a volaly jsme: Koronáči, pojď si pro nás,“ říká dvaaosmdesátiletá Alžběta, která žije v jednom domově pro seniory.
Originální text výzvy si můžete přečíst na tomto místě. Český překlad výzvy najdete zde. Virtuální podpis k výzvě v českém jazyce můžete připojit zde.
